Při tom všem křiku, pláči a nevyspání mě napadly dvě věci. Zřejmě nic objevného, ale neodpustím si to.
Zaprvé, jak je možné, že živočišný druh, jehož mláďata se rodí naprosto bezbranná, vyvíjejí se neuvěřitelně pomalu a navíc při tom všem dělají hrozný kravál, ještě nevyhynul?
Zadruhé, teprve s narozením dítěte si člověk asi doopravdy začne vážit svých rodičů. Já jsem tedy vždy věděla, že naši jsou úžasní, ale teď mi teprve dochází, jak moc. Museli se mnou prožívat to samé, co teď my s naším prckem, noční křik k neutišení, prdíky, blinkání... a přesto mě nehodili do popelnice! Budu jim za to muset opravdu hodně poděkovat.
