Dneska jsou juniorovi dva týdny. Teprve? Mám pocit, jako by se porod a ty věci kolem staly už strašně dávno. A jsem strašně utahaná z té nekonečné rutiny probudit - přebalit - utišit - nakrmit (utišit - nakrmit - utišit...) - uspat - odsát. A pak zase znovu.
Ale neklesejme na mysli, povedla se (snad) jedna velká věc, totiž řešení problémů s kojením. Od včerejška mám kloboučky a vypadá to, ťuk, ťuk, že to s nimi půjde. Ano, obvykle jsou kloboučky samozřejmě zlo, ale když všechno selhalo, napadlo mou laktační poradkyni, že by to snad mohlo pomoct a ono jo. Tedy nechci chválit dne před večerem, ale vypadá to nadějně.
Dnešek byl tedy o něco veselejší, co se týče krmení, ale náročný zase z jiného pohledu. Prcek si totiž dneska vymyslel, že musí být pořád s mámou. Zatímco ještě včera jsem ho mohla položit přes den do sedačky, ať si tam chrupká, dneska jen jsem ho pustila z náručí, začal řev.
No co, aspoň jsem zkoušela, co všechno se dá dělat jednou rukou. Už v porodnici jsem pochopila, že správná matka prostě dvě ruce nepotřebuje. Předpokládám, že vyšší level je nepotřebovat ruku ani jednu a hýbat s věcmi jen pomocí myšlenek. Ale tam ještě nejsem, uvidíme, možná s druhým dítětem.
Takže co všechno se dá dělat jednou rukou:
- sbírat rozházené věci po bytě
- nalít si horkou polívku
- sníst horkou polívku (pokapala jsem se jen minimálně)
- odsávat
- psát na počítači (umět psát všemi deseti se najednou nejeví jako moc užitečná schopnost)
Bylo by toho jistě víc, ale tohle je takový reprezentativní vzorek.
No, je tři čtvrtě na jedenáct, muž právě dorazil z práce. Má smysl jít spát, když o půlnoci je potřeba krmit? Ale jo, snad aspoň ta hodinka spánku pomůže. Copak nás asi čeká zítra?
