Ve znamení boje za kojení.
Chci kojit. Neříkám, že je to Jediná Správná Věc a kdo odchová dítě na příkrmech, tak shoří v pekle. Ale já bych teda dítě kojila ráda. Problém je, že ono má na to poněkud jiný názor. Napřed jsem se hroutila, ale pak jsem se nějak sebrala a bojuju.
Pomohla mi v tom moje skvělá švagrová, která mi sehnala číslo na jistou porodní asistentku. Paní J. byla tak hodná, že se k nám stavila v sobotu. Přišla právě ve chvíli, kdy si malý hrál na hysterického paviána. Ale protože je profík a zřejmě už viděla leccos, nedala se hned ve dveřích na úprk, ale vešla s úsměvem dál.
Dostala jsem několik rad a hodně psychické podpory. Snad mi tahle vzpruha nějakou dobu vydrží, bude jí rozhodně zapotřebí, protože tenhle boj zřejmě nějakou dobu potrvá. Občas se zadaří, jako dneska ráno, kdy se nechal přiložit k oběma prsům a hltavě pil. Občas ne, jako teď, kdy nevypil nic, vzteká se a já přemýšlím, v jakém stavu dneska dorazíme na kontrolu k doktorce. Povzbuzuju se, že to půjde, a za chvíli zase přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím, než to definitivně vzdám.
Ano, jak jsem říkala na začátku, chci kojit, Je to ta nejpřirozenější věc na světě... ale proč je to sakra tak těžký?!
