... a někdy i nalezneš nového.
Betty MacDonaldová v knize Vejce a já vysvětluje, že ženy a muži mají rozdílný přístup k přátelství. Nemám tu knihu teď u sebe, ale tuším, že šlo v podstatě o to, že ženy si hledají přítelkyně, které budou přesně splňovat jejich kritéria, kdežto muži se přátelí i na základě jednoho společného rysu (třeba vášeň pro lov) a ostatní vlastnosti jsou jim ukradené.
Připouštím, že na tom něco může být. Ale co se týče ženských přátelství, je tu jedna výjimka - téhotenství a mateřství. Všimla jsem si, jak se holky začínají kamarádit jen proto, že otěhotněly přibližně ve stejné době. Do té doby se třeba jen zdvořile zdravily na chodbě, ale pak kvůli dětem z nich najednou byly skoro nejlepší kamarádky (trochu přeháním, samozřejmě). A musím říct, že mi to připadalo poněkud hloupé.
D. je moje kolegyně z práce. Nic víc, nic míň. Když jsme na sebe narazily ve výtahu nebo u automatu na kafe, prohodily jsme pár přátelských vět, ale tím to haslo. Prostě jsme se tak nějak míjely.
D. má ročního chlapečka. Když jsem se vrátila z porodnice, ozvala se mi na FB a ptala se, jak se daří a tak. Jenže tím to neskončilo. Svěřila jsem se jí, že máme problémy s kojením, a ona mi dala spoustu dobrých rad, nemluvě o psychické podpoře. Navíc se sama nabídla, že mi půjčí nějaké užitečné věci.
Nevím vlastně, jak to s těmi přátelstvími vytvořenými na základě jedné společné vlastnosti je. Vyvinou se v něco trvalého nebo zaniknou, jakmile společný zájem pomine? To asi časem zjistím, ale teď to vypadá, že mám novou kamarádku. Živote, dík.
