... o víkendy a volný čas vůbec.
V pondělí se u nás stavila Kač, kamarádka z práce. Mluvili jsme o všem možném, Kač referovala o dění ve firmě a pak konstatovala, že nechápe, jak jsem to mohla zvládat v klidu a s úsměvem. Prý mě považuje za klidnou, vyrovnanou osobu.
Dlouho jsem si to o sobě myslela taky, proto mě samotnou překvapuje (a vytáčí, hehe), že se teď nechám každou chvíli něčím rozhodit, či dokonce rozčílit. Jestli ono to nebude tím, že jsem přišla o víkendy.
Samozřejmě, že soboty a neděle stále existují, ale nemají pro mě naprosto žádný význam. V práci jsem přesně věděla, co se bude dít a kolik toho musím snést, než přijde zasloužený klid. Věděli jsme, jaký průběh bude mít náš den, ráno trošku náročnější, pak se to srovná, protože dorazí druhá směna, mezi polednem a druhou bude mrtvo, pak nárůst práce s vrcholem kolem čtvrté a pak už jenom dojezd, v půl šesté padla a můžeme si vydechnout. Stejně tak jsme měli představu o průběhu týdne, pondělí náročné, úterý lepší, ve středu klid, protože polovina Francie nepracuje, čtvrtek normální a v pátek trošku horší, jak se budou všichni všechno snažit dohnat před víkendem. A pak dva dny zaslouženého klidu.
Naproti tomu, péče o dítě je prostě úkol na 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. I když prcek zrovna spí, musím být pořád ve střehu. A co se týče víkendů, jediná změna je, že je doma P. Což je fajn pomoc, ale stejně je to pořád hlavně na mě, já jsem holt matka. Nemám žádnou možnost se na chvíli zastavit. Je to jako když člověk plave pod vodou, potřebuje se vynořit, nadechnout se, odpočinout a teprve potom se zase znovu ponořit a pokračovat. Jenže já prostě musím pořád plavat a doufat, že to ještě s dechem nějak vydržím.
Druhá věc, která mě při srovnání s prací napadá, je ta, že tam jsem většinou věděla, co mám dělat. Jistě, přišlo to časem se zkušenostmi. Ale i když bylo něco nové, i když jsem se ocitla před problémem, jehož řešení jsem neznala, měla jsem k dispozici alespoň standardní postupy, které mi mohly pomoct. Teď jsem v situaci, kdy si nevím rady vůbec, ano, existuje spousta zaručených rad a postupů, jenže u nás bohužel moc nefungují. Dneska jsem se snažila utišit plačící dítě a při tom mi došlo, že jsem stejně bezradná jako tu první noc v porodnici, kterou prcek proplakal. Oprava, jsem ještě bezradnější, protože tehdy jsem věřila, že to všechno zvládnu a všechny nesnáze překonám díky lásce a mateřským instinktům. Teď už vím, že to tak není.
Co chci tím vším vlastně říct? Asi nic, jen že si zase trochu zoufám. Ale pořád se snažím vidět to světlo na konci tunelu, a tím tunelem myslím první tři měsíce. Pak už to prý bude lepší. Jen aby.
