Mám rozepsaný článek o tom, jak jsem byli v Lednici a jak to bylo fajn a vůbec že se všechno začíná k dobrému obracet. Ještě v pondělí jsem se radovala, že vydržel deset minut sám na hrací podložce. Jenže teď už pomalu nevím, jestli se mi to všechno jenom nezdálo.
Momentálně už druhý den má prcek jeden hysterický záchvat za druhým. Právě plakal dvě hodiny v kuse. Oprava, řval, protože to se nedá nazvat pláčem. Nevím, jak dlouho může normální člověk vydržet chovat v náručí ječící dítě a opakovat : "No, no, no, klid, neboj, nic se neděje, máma je tady..." a podobně. Já se samozřejmě snažím být chápavá, vždyť to ubohé miminko má nějaké hrozné trápení. Jenže popravdě, a vím, že se takové věci obvykle veřejně nepíšou a neříkají, po půl hodině dostávám chuť na něj řvát nebo mu fyzicky ublížit. Ovšemže to neudělám, ale ta chuť tam je, protože konec konců, je najedený, přebalený, u mámy v náručí, tak co má sakra co vřískat?
Po dvou hodinách mi vytekly nervy, položila jsem dítě na pohovku a začala mlátit do věcí kolem sebe. Byl to pro něj takový šok, že se trochu uklidnil, ale pak se samozřejmě znovu rozeřval. Nakonec jsme se udobřili, vzápětí si vyzunkl další dávku mlíka a teď tady chrupká vedle mě, jako by se nic nestalo. Já mám nervy nadranc a navíc tuším, že to je jenom klid před dalším pláčem.
