Tak máme naočkováno, kromě toho, že jsem celá od krve, by se dalo říct, že to proběhlo dobře.
Tuhle zprávu, možná trošku hrůzostrašnou, ode mě dnes dostal můj muž. Prcek byl totiž na prvním očkování. A nebojte, nestalo se nic hrozného, naopak to dopadlo lépe, než jsem čekala.
Měla jsem z očkování hrůzu už od té chvíle, co nás doktorka před dvěma týdny objednala. Představovala jsem si, jak ještě hodinu poté konejším v čekárně řvoucí dítě. Ale nestalo se.
Dorazili jsme na čas do prázdné čekárny. Prcek spal a moc se mu nelíbilo, když jsem ho vytáhla z kočáru a paní doktorka ho začala prohlížet. A to chudáček nevěděl, že prohlídka není to nejhorší, co ho ten den čeká.
Když ho paní doktorka nabodla, bylo chvíli ticho a pak vydal takový zvuk, že mi srdce ustrnulo. Větším dětem se dá aspoň vysvětlit, že to sice bolí, ale je to pro jejich dobro a za chvíli to přestane. Ale miminko? V tom zaječení, co z něj vyšlo, bylo úplně jasně slyšet, že naprosto nechápe, proč jsme se rozhodli ho takhle mučit.
Ukázalo se ale, že je to hrozně statečný chlapeček. Vzala jsem ho do náruče a tam se nechal po chvilce uchlácholit. Pomohlo tomu i nabídnuté prso (což bylo vtipné, protože jsem na sobě měla šaty naprosto nevhodné ke kojení, navíc nejsem zvyklá kojit na veřejnosti. Ale naštěstí byla čekárna stále prázdná.) Po cestě zpátky pak spal jako andílek. Celkově vzato tedy velice úspěšný výlet.
Jo a ta krev? Inu, sestřička mu zalepila nožku, já ho vzala do náruče a přitiskla si ho tak šikovně, že se náplast odchlípla a její funkci převzaly moje bílé šaty. Bohužel jsem si toho nevšimla hned, takže škoda byla značná, vypadalo to, jako by mě někdo bodl do boku. No co, ještě že žiju ve velkém anonymním městě (nikoho známého jsem cestou domů nepotkala).
