Jedna z věci, se kterými se ani po devíti měsících nemůžu srovnat, je fakt, že mimino je naprosto egoistický tvor. Nechápe, že něco může být důležitější než jeho požadavky. Nechápe význam slov jako "Za chviličku" nebo "Hned to bude". Když něco chce, chce to hned.
Jsem schopná to skousnout ve chvíli, kdy jde můj zájem proti jeho. Kdy já si chci číst a on chce, abych se mu věnovala. To pak klidně (ano, přiznávám, někdy méně klidně) svoje věci odložím a jdu za ním.
Jsou ale situace, kdy se ta důležitější věc týká jeho a on to přesto nepojme. Vařím mu oběd. Nebo chytám vanu. Nebo mu jdu pro hračku do vedlejšího pokoje. Ale on zrovna chce, abych ho pochovala. A co s tím? Když za ním nepůjdu, bude ječet. Když za ním ale půjdu, zpozdí se tím oběd, bude mít hlad a bude ječet. Výborná situace.
Jsem si vědoma toho, že mimino takhle nepřemýšlí, že to zatím nedokáže pochopit, že neumí v takových souvislostech uvažovat. Ještě dlouho se nestane, aby na "Za minutku tam budu" reagoval "Dobře, tak já počkám." Všechno tohle VÍM. Ale dělá mi problém se s tím SROVNAT, nějak to AKCEPTOVAT. A tak se zbytečně rozčiluju ve chvílích, kdy je to zbytečné a nic tím nevyřeším (a naopak to kolikrát ještě zhorším). Ach jo. Asi bych měla meditovat nebo tak něco.
