Znáte to. Taková ta nesmyslná řeč (některých) matek, od kterých můžete slyšet, že "Už nám rostou zoubky" nebo "To lezení nám ještě moc nejde."
Sama se tomu snažím vyhýbat, protože mi to zní divně a nepřirozeně. Řeknu třeba "Jdeme se koupat," protože do té koupelny jdeme přeci jen spolu a beze mě by se prcek asi nevykoupal. Ale "My kakáme" ze mě ještě nevypadlo a doufám, že to tak zůstane.
Zas tak to neřeším, snažím se mít pochopení. Konec konců, o mateřské demenci už jsem tu párkrát psala. Překvapuje mě ale jiná věc. Že takhle mluví nejen matky, ale i bezdětní. Dva příklady z poslední doby.
Jsme na návštěvě u kamarádky. Přebaluju Járu a ten se rozhodne pokřtít podlahu. Na moje vyjeknutí hostitelka reaguje: "Copak, čůráte?"
Zmohla jsem se jen na: "No... já teda ne."
Při vyzvedávání objednané zeleniny pro juniora mi prodavačka říká: "Podívejte se, jestli nechcete něco vyměnit, nevím, jestli už jíte všechno." Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsme se snad někdy dřív bavily o našich domácích stravovacích návycích, jestli jsem se jí třeba svěřovala s tím, co s manželem máme a co nemáme rádi. Až pak mi došlo, že měla na mysli stravovací návyky našeho mimina.
Pointu asi žádnou nenabídnu, nechám na čtenářích, ať se zamyslí a k nějaké dospějí sami. A klidně mi ji napište do komentářu, nestyďte se. Ať se tu necítím tak osaměle.
