Rozhodli jsme se, že z Járy bude outdoorové dítě, ať chce nebo ne.
Ne že bychom my sami byli outdooroví nadšenci. Právě naopak. Někam ven si občas vyrazíme, občas sedneme na kolo, občas (tak jednou za dva roky) na běžky. Ale daleko častěji, to musím sebekriticky přiznat, sedíme doma na zadku a koukáme na filmy nebo tak něco.
To ovšem musí přestat, je nejvyšší čas, tak proč nevyužít novou životní situaci (dítě) ke změně špatných návyků?
Tak jsme se minulý víkend vydali k dědovi, do města, kde na rozdíl od Brna byly závěje sněhu, a pro mimino jsme zakoupili boby. Ať si chlapec zvyká. Navlíkli jsme na něj spoustu vrstev oblečení, šoupli ho do fusaku a hurá na procházku. Akorát škoda, že všechny chodníky byly posolené, takže chvílemi Jára v bobech jel a chvílemi ho musel P. přenášet. Nevadí. Miminovi se to očividně líbilo, spokojeně usnul a celou cestu ani nepípnul.
Po týdnu bylo načase pokročit. A tak jsme se včera vydali na výlet. Vždyť už je skoro jaro, tak jaképak copak. Jára do šátku a vzhůru do Soběšic. Šli jsme lesem, kde bylo místy bahna po kotníky, místy ještě led. V jednu chvíli jsme dolů spíš klouzali než šli, prcek fňukal a mně bylo jasné, že to nebyl nejlepší nápad. Ale nakonec jsme přežili, mimino spokojeně usnulo a po zbytek cesty ani nedutalo.
Tak snad se nám ta výchova k pohybu venku (jak prckova, tak naše) daří. Jen neusnout na vavřínech.
