O tom, proč už nečekám, že mě manžel něčím překvapí. A jak jsem díky tomu o kousek spokojenější. (Věřím, že tohle si P. rád přečte.)
Alizia se ve svém valentýnském článku zmiňuje, jak vždycky čeká, že ji manžel překvapí nějakou romantikou, a je pak zklamaná. V komentářích jsem hrála hrdinku, ale ve skutečnosti tohle uvažování samozřejmě dobře znám. Ne sice na Valentýna, protože ten jde vážně mimo mě, ale jsou i jiné příležitosti.
Užírala jsem se věčně. Třeba by mě mohl překvapit a udělat mi snídani do postele. Třeba by mě mohl požádat o ruku při nějaké romantické příležitosti, o Vánocích nebo na naše výročí. Sice říkal, že přijede až v neděli, ale třeba by mě mohl překvapit a přijet o den dřív s tím, že se mu stýskalo. Nic z toho se samozřejmě nikdy nestalo.
S takovým uvažováním se člověku v životě střídají dva prvky - prvek očekávání a prvek zklamání. (Jak známo, jedná se o tak zvanou frustrační kompozici.) A v určitou chvíli je potřeba položit si důležitou otázku. Stojí to za to?
Stačí si to jen podrobněji rozebrat. Proč vlastně v tyhle věci doufám, o co mi přesně jde? Chci snídani do postele, chci, aby muž přijel dřív domů, chci, abychom na Valentýna šli do kina? V tom případě mu to prostě řekněte. Nečekejte, že vám chlapi budou číst myšlenky. Konec konců, vy mu taky do hlavy nevidíte.
Druhá možnost je, že mi vlastně ani tak nejde o tu snídani do postele, ale že to chápu jako určitý symbol. Když ho napadne, že by mi mohl udělat radost tímto způsobem, znamená to, že mu na mně záleží. To je ovšem naprostá pitomost. Opravdu si myslíte, že jediný způsob, jak vám může chlap dát najevo, že o vás stojí, je romantické překvapení? Nedává vám to náhodou najevo nějak jinak? Zkuste si toho všimnout. Jestli ano, tak neřešte snídani do postele (valentýnskou večeři, že vám už několik let nedal kytku...). Jestli ne, tak je to problém, který byste měli řešit.
A ještě jeden důvod, proč doporučuju vykašlat se na tuhle touhu po romantickém překvapení. Co když se k tomu jednou opravdu odhodlá a vy, místo abyste byly překvapené, budete mít jen pocit: "No konečně, to to trvalo." Není to škoda? Vždyť mu vlastně to překvapení úplně kazíte.
Nechci se tvářit jako odbornice na vztahy, nemyslím si, že všemu rozumím*, jen tu prostě předkládám způsob, jakým jsem se sama dopracovala k většímu duševnímu klidu. Třeba to někomu pomůže.
*ve skutečnosti si myslím, že všemu rozumím, ale neříkám to nahlas, abych si nepokazila image skromné holky (a sakra).
