Včera jsme se byli podívat do školky, kam začne Jája od května chodit.
Aby bylo jasno, jedná se o soukromou školku. Píšu to proto, že se mě několik lidí udiveně ptalo, jak to, že jsme sehnali školku, když se všude píše, jak je to těžké, skoro nemožné. Tak chci upřesnit, že takové štěstí opravdu nemáme. (Navíc tuším, že do státních/městských školek berou děti až od tří let, ne?)
Máme ovšem štěstí v něčem jiném. Loni otevřeli jednu miniškolku přímo v našem domě. Už tehdy jsem si říkala, že se to třeba jednou bude hodit. A ono jo, dřív, než jsem původně plánovala.
Takže jsme se včera vyfikli, sešli jedno patro a zazvonili na dveře. Zatímco jsem se seznamovala s paní učitelkou a vyměňovala si s ní zdvořilostní fráze, Jája se s radostí hrnul dovnitř na inspekci. Vyfasovala jsem nějaké papíry a pak už jen sledovala, jak moje dítě neohroženě zkoumá terén a objevuje všechny nové hračky. Jako vždy sám a po svém, jemu nikdo nebude říkat, co si má vzít a co s tím dělat.
Bohužel tam byly převážně větší děti, ale byla jsem ujištěna, že tam dochází i pár dvouletých prcků. Děti se s "tetou" učili něco o jaru a Velikonocích, taky trochu anglicky, a mezi tím pochodovalo naše mrně a kramařilo, kde to šlo. Za ním jsem vlála já, snažíc se, aby nerozebral úplně všechno, na co narazí.
Paní ředitelka i paní učitelka mě ale posléze uklidnily, ujistily mě, že jsou na všechno připravené, že všechny malé děti ze začátku dělají to, co Jája, ale časem si zvyknou a zapojí se. Tak doufám, že to bude platit i pro toho našeho tvrdohlavého samorosta.
Každopádně jsem vyplnila přihlášku, všechno domluvila a v květnu to vypukne. Trochu se bojím, ale zároveň i těším za Jáju, protože se mi po včerejšku zdá, že by se mu tam mohlo líbit. Uvidíme.
