Snažím se přesvědčit sama sebe, že naše dítě je naprosto normální. A docela se mi to daří - dokud se nesetkám s jinými dětmi.
Jako třeba dneska. Na Jáju opět zaútočila nějaká viróza, tak jsme se vydali k doktorce. Bohužel mi nedošlo, že v tomhle období a navíc při pondělku zřejmě nebudeme jediní. Čekárna narvaná k prasknutí znamenala, že tam strávíme minimálně hodinu, spíš víc (nakonec z toho byly hodiny skoro dvě).
Věkové složení pestré, pár starších dětí, pár puberťáků, nějaká miminka a pár dětí přibližně jako náš prcek. Všichni sedí více méně v klidu, zaměstnávají je hračky nebo mobily. A mezi tím pobíhá moje dítě, na každého se musí podívat nebo ještě lépe si sáhnout, tu vytáhne hračku z poličky, tu zabuší na dveře, tu se pokusí někomu něco vyrvat z ruky a hned na to zas pokračuje někam dál. A do toho vede svůj téměř nepřerušený monolog, který vypadá asi takhle:
"Pi pi pi pi, pípá pípá (Kuřátko a obilí - Pípá, pípá, nožky bolí). Pui, pui, pui... poupi poupi, pupi pupi poupi (Houpy, houpy, kočka snědla kroupy). E e e e, iiiiiiiiiiiiiiiii (vysoký ječivý zvuk). U-u-i, u-u-i (skandování v rytmu We will rock you). O-o-ou (Thanks for your time od Gotye). Mi mi mi mi, mami mami."*
A tak dále a tak podobně, zkuste si to bez závorek přečíst několikrát za sebou, experimentujte při tom s hlasitostí, rychlostí, melodiemi... no a budete mít přibližnou představu, o čem mluvím. Mezi tím se ještě snaží vběhnout do ordinace pokaždé, když se otevřou dveře (což se během těch dvou hodin stalo mnohokrát). Na nově příchozí muže volá "Tati, tati." Leze na lavici, tak mu sundám boty a on se vzápětí rozhodne, že chce zpátky na zem. A do náruče. A na zem. A na lavici. A na zem... Možná si myslíte, že je to všechno vtipná nadsázka, ale musím vás zklamat, jde o suchý popis skutečnosti.
Ostatní děti byly o mnoho klidnější, nekecám. Jen jedna holčička se k němu snažila připojit, ale maminka jí to zatrhla a bylo po srandě.
Moje máma mi vyprávěla, že já jsem taky bývala takový ďábel, co u doktorky vymetl všechny rohy, podlezl všechny židle a běhal po chodbě (té klasické dlouhé nemocniční) tam a zpátky. Tak možná se mi to teď vrací, nějaká karma nebo to známé "Pánbůh ti to oplatí na dětech."
Říká se, že každé dítě je jiné. To naše je holt šílené.
PS: Matky s podobným osudem, šup šup psát komentáře, ať vím, že v tom nejsem sama.
*Když přemýšlím o tom, čím J. bude, nesmím zapomínat na možnost beat boxu. Rytmizuje sakra dobře a Dub FX ho taky baví.
