čtvrtek 14. března 2013

Nemá talent!

Tak jsem konečně došila své slavné potahy na polštářky. To, co by průměrně zkušená švadlena spíchla za jedno odpoledne, mi trvalo asi tři měsíce.

Teda ne že by to byly tři měsíce čistého šicího času. Byly tam dloooouuuuhé pauzy, kdy se mi do šití nechtělo nebo jsem neměla čas. A nevěděla jsem jak na to a nešlo mi to. No ale nakonec se stal zázrak a já dneska přišila poslední poutko. A z té euforie jsem si ještě spíchla jehelníček, aby se mi jehly nesypaly všude možně a neohrožovaly naše bosá chodidla.

Samozřejmě se to neobešlo bez vtipné historky. Tento týden jsem se zařekla, že to dokončím. Vzala proužky látky, které jsem měla připravené už asi měsíc. Sešila je a obrátila, vznikly tunýlky, které se pak měly zázračně proměnit v poutka. Začala jsem je stříhat na půl, první, druhý... a pak mi došlo, že původní plán byl je rozstříhat na třetiny, abych jich měla dost. Auuuu. Už jsem myslela, že to budu muset celé absolvovat znovu (hlavně to obracení bylo vtipné), ale nakonec jsem naštěstí zjistila, že mi to vyjde, i když je rozstříhám na čtvrtiny. A pro příště si dělám mentální poznámku: Všechno si předem promysli třikrát a raději si to zapiš.

Teď váhám, jak pokračovat. Jestli se pustit do něčeho dalšího a učit se za pochodu nebo si napřed trénovat všechny možné fígle nanečisto. První možnost bude určitě zábavnější, ale druhá možná užitečnější. Ono nejde jen o šití na stroji, celkově moc neumím pracovat s látkama, se střihy a tak. Největší zážitek pro mě byl, když přijela na návštěvu moje máma a ukázala mi, jak na to, abych tu látku stříhala rovně! Docela pokrok od mého předchozího postupu "nějak to fiknu, když tak to stejně nebude vidět". Mám pocit, že nejvíc bych potřebovala jít na návštěvu k nějaké švadleně, sednout si tam do koutku a koukat, jak to dělá. Což asi nebude možné, takže se s tím budu muset poprat sama.

Hlavně bych se tomu měla věnovat častěji než doposud. Většinou se mi moc nechce, jenže mi se vlastně většinou nechce nic, jsem od přírody lenoch. Ale když se do toho (šití nebo čehokoli jiného) nakonec pustím, zjišťuju, že mě to baví a nechce se mi přestat. A šití by mě určitě bavilo víc, kdybych neseděla u naprosto nevyhovujícího stolku, u kterého mě po čtvrt hodině bolí záda.

Uvítám jakékoli tipy ohledně toho, jak se nejlépe naučit šít.

Jo a abyste neřekli, tak fotka, ale jenom z dálky.