Pohodové sobotní dopoledne. Hraju si s kváskem, vařím oběd, houpu dítě, poslouchám Straussovy valčíky na Vltavě, prostě idylka. Po obědě uložím dítě ke spánku a zasednu k internetu. Zasloužený odpočinek.
Vtom telefon. Volá muž. Že prý: "Má milá, vracím se domů, jsem trochu zraněn, nelekni se."
Přijel domů, kulhal, na čele šrámy, vzápětí jsem zjistila, že nejen na čele, ale po celém těle. Skutálel se ze svahu a já jsem nakonec ráda, že se nestalo nic horšího.
Akorát vysvětlovat ani ne dvouletému dítěti, že tatínek je zraněný a že by po něm teď opravdu neměl lozit, jak má ve zvyku, je docela náročné. Chlapeček se vzteká, pláče, nechápe, proč si s ním jeho milovaný táta nechce hrát. Máma je chabá náhražka. Ach jo.
