V květnu budou Jájovi dva roky. V květnu mi končí mateřská. V květnu se vracím do práce.
Když to někomu řeknu, bývá překvapen, konec konců mluvila jsem celé ty dva roky o tom, že se vrátit nechci. Původně jsem měla jiné představy a plány a nemá smysl rozebírat, proč to nakonec bude jinak. Ve zkratce - jsem neschopný srab.
Když jsem asi před měsícem dospěla k nevyhnutelnému závěru, že se budu muset vrátit do staré práce a Jáju poslat do školky, měla jsem z toho takový menší záchvat paniky. Ale po rozhovorech s pár lidmi a hlavně s mámou (díky, mami) jsem se s tím začala smiřovat. Navíc Jája udělal zas jeden vývojový skok a je z něj o trochu míň mimino a o trochu víc kluk, tak začínám věřit, že to v té školce zvládne.
Teď ještě abych to zvládla já. Podařilo se mi totiž za poslední dva roky přesvědčit sama sebe, že firma, kde pracuju, je to nejhorší místo na světě. Což není úplně dobré východisko pro to se tam vrátit a nějak fungovat. Mohla bych si samozřejmě hledat jiné místo, ale možná bych taky měla trochu změnit svůj pohled na věc. Aspoň trochu. Protože popravdě mi práce tam dala i mnoho dobrého.
- Dostala jsem šanci používat denně francouzštinu, což mě v praktickém užívání jazyka posunulo za rok a půl dál než předchozích šest let na výšce (o gymplu se ani nezmiňuju).
- Poznala jsem spoustu fajn lidí a pár z nich je nejen fajn, ale přímo výborných (zdravím Kač).
- Naučila jsem se, jak to vlastně v práci chodí.
- Odnaučila jsem se bát se zvonícího telefonu (aspoň trochu).
- Zjistila jsem, co vlastně dokážu a jak na tom jsem v porovnání s jinými.
To není tak úplně špatné, co? Tak já to tedy ještě zkusím, nasadím optimistický úsměv a znovu se ponořím do toho korporátního světa.
