Překuleno

Jára se dneska poprvé překulil na břicho. Jupí! Radovala jsem se, že teď je tu konečně něco, co ho aspoň na chvíli zabaví, abych u něj nemusela furt sedět. Omyl. Dnešní den probíhal asi takto:
- Jára leží na zádech a ječí, protože to je nuda
- Jára se obrátí na bok a ječí, protože se mu nedaří překulit se až na břicho
- Jára se překulí na břicho a zjistí, že vlastně neví, co s tím, a že se mu na břiše moc nelíbí. Ano, hádáte správně, začne ječet.

Samozřejmě trochu přeháním, chvilkama se asi tou novou situací i bavil, tak snad to bude čím dál tím lepší. Jinak už si to vážně hodím. Jinak to budu muset ještě chvíli vydržet.

Opožděný...ale jen trochu

Čtvrtý měsíc za námi a Jára furt ne a ne pást koně. Takže si každý den užíváme spoustu legrace, když ho pokládám na břicho a on vřeští a vřeští.

Všude čtu, jak je zvládnutí prvního vzpřímení ve třech měsících nesmírně důležité. Ano, ano, já vím, že nečíst články o vývoji miminek je jedním ze základních pravidel, ale občas prostě neodolám. A řeknu vám, autoři těch článků by se měli stydět. Sice všude píšou, že se děti nemusí vyvíjet přesně podle tabulek. Ale pak se tam objevují věty jako "Při dobré péči dítě po třetím měsíci už prakticky vůbec nepláče." nebo "Pokud jste se v předcházejících měsících miminku dostatečně věnovali..." Může se mi pak někdo divit, že i přes úpornou snahu si nic takového nepřipouštět mám pořád v hloubi duše pocit, že to dělám blbě a proto je prcek tak ufňukaný? A do toho ten boj o ležení na břiše...

Abych ale všem nekřivdila, narazila jsem i na článek, kde psali, že spousta dětí polohu na břiše nesnáší a že to není žádná trága. Doženou to později. Koneckonců, dřív to nikdo neřešil a děti se přesto vyvíjely tak, jak mají. Řeknu vám, mít v tu chvíli toho, kdo to psal, poblíž, tak mu dám pusu.

No, v pátek jdeme poprvé na cvičení, kam nás poslala paní doktorka. Takže není možné, aby se prcek nakonec k tomu pasení a pak i plazení nedopracoval. I když to asi bude obnášet spoustu křiku. Ale on to zvládne a já snad taky. Špunty do uší už mám.

Korálky v pupíku

Kdysi dávno ke mně doputovala tenká knížka s podivným názvem. Vypadalo to, že jde o nějakou červenou knihovnu, a kamarádka, která ji dostala darem, mi ji věnovala, neboť věděla, že já jsem knihomol, který pozře všechno. (Není to tak úplně pravda, knihu s obrázkem polonahých milenců v západu slunce, kterou mi před pár lety darovala babička, jsem ještě neměla odvahu otevřít.)

Nakonec se ukázalo, že Korálky v pupíku jsou kniha přesně pro mě. Seděl mi vyprávěcí styl, humor i téma. Netvrdím, že je to nějaká velká literatura, ale nemusí to být pokaždé Shakespeare nebo Homér, co člověka zasáhne a ovlivní. Četla jsem tuhle knížku mnohokrát a vždycky mi zvedla náladu a dala mi novou chuť do života.

Pak jsem si řekla, že bych neměla být sobecká. Že by se třeba mohl najít i někdo další, komu by se zalíbila. A tak jsem ji poslala do Knihotoče. Těšila jsem se, že budu sledovat, jak moje oblíbená kniha putuje světem a jak se lidem líbí. Ale ouha. Objevil se jeden člověk, který ji našel. A pak už nic. Žádné zprávy.

Až jednou. Šla jsem se podívat do antikvariátu poblíž České. A byla tam. I s vloženou nálepkou Knihotoče, takže nebylo pochyb, že jde (původně) můj výtisk. Bylo mi z toho smutno. Někdo se na celý projekt vykašlal a prostě ji střelil za pár peněz. (Nepředpokládám, že by za ni dostal mnoho, opravdu těch pár pětek tak nutně potřeboval?) Bohužel jsem tehdy u sebe peníze neměla, navíc jsem byla tak překvapená, že mě nejprve ani nenapadlo koupit ji zpět. A pak už bylo pozdě.

Kniha je pryč a mi se stýská. Občas si na ni vzpomenu a mám chuť si ji znovu přečíst. Jenže co nadělám. Tak snad aspoň potěšila toho, kdo si ji v tom antikvariátu koupil. A kdyby ji třeba nechtěl nebo kdybyste ji někde zahlídli opuštěnou, já se jí ráda znovu ujmu.

Pějme píseň dokola

Jedna z věcí, která na Járu zabírá (chtěla jsem napsat spolehlivě, ale nerada bych to zakřikla), je zpěv. Dokáže ho to rozptýlit natolik, až zapomene, že chtěl kňourat a naříkat. A tak pějeme okolo stolalala, a to kolikrát i doslova, houpu ho na rukou a kroužím kolem kuchyňského stolu, dokud se neuklidní nebo dokonce neusne.

Důležitý je ovšem výběr písní. Dlouhou dobu fungovalo Já mám koně, vraný koně, pokud možno doplněné o klapání dřevěného štěrkátka, které úspěšně simuluje zvuk koňských kopyt. Poslední dobou jsou bohužel Koně na ústupu.

Dalším favoritem je písnička Už se ten talinskej rybník nahání. Vždycky u toho přemýšlím, jestli se zmíněný rybník má nacházet v Talinu. Že by autor chodil za frajárkou až do dalekého Estonska? No, spíš se asi jedná o Tálín v jižních Čechách. Dosud jsem o této obci neměla ani potuchy, takže je vidět, že prozpěvování mě motivuje k tomu, abych se dovzdělávala.

Pak tady máme další oblíbenou zeměpisnou píseň Na tom bošileckým mostku. Na střední jsem zeměpis moc nemusela, teď se, jak to tak vypadá, ještě spoustu věcí doučím kvůli prckovi. Ale zpíváme (dobře, zpívám já, prcek zatím jenom hýká) i nelokalizované písničky jako Lásko, bože lásko nebo Co to tam šupoce. 


Tohle všechno jsem před dávnými a dávnými lety zpívala já se svou maminkou. Teď jsem překvapená, kolik už dávno zapomenutých písniček se mi v hlavě vynořuje. Zpívání je fajn a nebylo by od věci přidat ke kampani Celé Česko čte dětem ještě  sekci Celé Česko zpívá dětem.

Na tomto místě je čas na zábavnou historku z dětství. Tedy já to znám jen z vyprávění, ale prý jsem jako malá vyžadovala, abychom s maminkou cestou do jeslí zpívaly Pochodují vojáci. A pěkně nahlas. Cesta vedla kolem podniku, kde máma tehdy pracovala, a každé ráno seděly její kolegyně v oknech a čekaly, až půjdeme/pojedeme (já jsem ještě byla v kočáře) kolem s písní na rtech.

To už je úděl rodičů, že se pro své děti obětují a ztrapňují na veřejnosti. Já takhle prozpěvuju, když jedeme přes Lužánky. Zatím jen potichu, ale třeba to ještě přijde. Tak kdybyste v Brně potkali šílenou ženskou s kočárem, jak zpívá o tálínském rybníce, je možné, že jsem to já.

Mimina, mimina, jak si vlastně povídáte

Už na malá miminka by se mělo mluvit. Sice tomu nerozumí, ale vnímají tón hlasu a postupně začnou chápat i jednotlivá slova. Toť teorie.

Praxe je taková, že z mluvení na mimino musí člověku dříve či později hrábnout. No posuďte sami. Jaké jsou možnosti.

Buď mu můžete vykládat něco absolutně nesouvisejícího s tím, co se kolem děje. Něco jako "A ten pan Einstein vymyslel takzvanou teorii relativity. Známý vzorec je E se rovná m c na druhou...". Mimino vás poslouchá, je nadšené, že mu povídáte, ale je mu to všechno celkem k ničemu. Vám je jasné, že je mu to k ničemu a jste na nejlepší cestě k samomluvě.

Druhá možnost je vykládat mu něco, co se ho týká. Jenže řekněme si upřímně, on ten život s prckem není zas tak vzrušující a plný dobrodružství. Kolikrát za den dokážete s nadšením v hlase opakovat "Tak a dám ti čistou plínu!" nebo "Hele, tady je takové úžasné štěrkátko s barevnýma kuličkama." Peklo. Navíc to opět vede ke zblbnutí, za chvíli budete každému nahlas popisovat, co právě hodláte udělat (Tak teď oškrábu tyhle brambory, pak je dáme vařit, nezapomenout na sůl a kmín, šup, zapnout sporák...). Nedivte se, když se setkáte s nechápavými pohledy.

Pak je tady třetí cesta, na kterou jsem sklouzla já. Pomalu se ze mě stává Krteček. Však víte, ta kreslená postavička, která (s výjimkou příběhu o kalhotách s kapsami) se vyjadřuje pouze pomocí citoslovcí jako "Jéje!", "Jů!" nebo "Hele!" Vtip je v tom, že už od narození mimino vydává zvuky, které znějí dost podobně. Nejjednodušší nakonec je odpovídat mu stejným způsobem. A tak se dost času přistihnu, že na sebe s prckem děláme prostě jenom "Jé! Jé!".

Samozřejmě jsou matky, které téhle demenci nepodléhají. Závidím a obdivuju je. Já se snažím bojovat, co to jde, ale někdy mám fakt pocit, že mi měkne mozek. Snad vydržím aspoň do doby, kdy Jára začne trochu mluvit. Kdyby ne, tak mi to, moji drazí, odpusťte. S trochou štěstí nejsou tyhle změny trvalé a já budu jednou zase schopná normálně komunikovat.

Hláška z tramvaje

Asi čtyřletá holčička kouká na Járu do kočárku a tatínkovi, který stojí vedle ní, klade různé otázky.
Holčička: A proč má toho dudu? (rozuměj dudlík)
Tatínek: Aby se nenaučil tak rychle mluvit a nebyl tak ukecaný jako ty.

Veselé historky z procházek

Nikdy jsem netušila, že kočárek přitahuje podivné existence. Já navíc neumím tyhle lidi poslat někam. Ani slušně, ani sprostě. Takže když na mě mluví, odpovídám. A pak vznikají takovéto situace.

Historka první
U našich na vsi. (No je to taková pseudoves, ale jsou tam domky a lidi se tam více méně znají.) Zrovna jdu s kočárem navštívit kamarádku, když potkám jednoho ze sousedů. (To jsem se ovšem dozvěděla až posléze, že je to soused, přistěhoval se až nedávno a viděli jsme se poprvé v životě.)
Soused (blížící se ke mně záludně zezadu): To miminko je živé?
Já (zmateně se otáčím): Jo.
S: A je to chlapeček nebo holčička?
Já: Chlapeček
S: A jmenuje se Garibald!
Já (ještě zmateněji): Nejmenuje.
S: A jak se teda jmenuje?
Já: Jaroslav.
S: No to je hezké jméno. Ale příště by to měl být Garibald.

Historka druhá
Na procházce na Kraví hoře. Stavila jsem se do Brněnky koupit něco k jídlu. U vchodu postávají podivní chlápci a jeden mě osloví, když vycházím z obchodu. Je třeba si to všechno představit s úžasným brněnským přízvukem.
Chlápek: Já vám přeju hezký den, paní. I miminku. To je holčička?
Já: Chlapeček
Ch: Aha, a jak se jmenuje?
Já: Jaroslav.
Ch: To je hezké jméno.
Já: Děkuju.
Ch: Já se jmenuju Olin Matuška, teda. To je nic moc, no. A jak vy se jmenujete?
Neodpovídám, jen se blbě usmívám a snažím se co nejrychleji zmizet.
Ch: Vy jste taky Jaruška, ne?
Stále se usmívám a tlačím kočár pryč.
Ch: Tak ať Jaroslav žije aspoň do sta let.
Já: Děkuju.
Ch: A vám taky přeju, aspoň devadesát ještě.
Já: Díky! (a mizím).

"Správné" načasování

Tak jsem skončila s kojením. Rozhodla jsem se, že nemá cenu trápit sebe i prcka, když to prostě nejde. Mrzí mě to. Ne že bych to oplakala, ale je to zase další představa o mateřství, která nevyšla.

Když jsem si konečně srovnala v hlavě, že to je opravdu dobré rozhodnutí, a připomněla si všechny výhody, které z toho pro mě plynou (nemusím už hlídat, co jím a piju), přišla mi obálka. Zřejmě jsem v těhotenském oblouznění někam uvedla svou adresu a povolila její použití pro komerční účely. Přišly mi letáky od sunaru. A hned na prvním jsem se dočetla, jak důležité je kojení a že téměř každá žena je schopná kojit. Tak vám tedy, pánové, děkuji,

3 měsíce!

Tak jsme se konečně dočkali. Prcek měl včera tři měsíce. To je podle drahé T. věk, kdy to dítě začíná být napůl člověk.

Samozřejmě se nekonal žádný zásadní přelom typu jeden den je prcek nemožný a druhý den voilà, mámo, táto, je ze mě šťastné a spokojené miminko. Bylo by to sice krásné, ale asi taky kapku děsivé. Lepší jsou změny postupné a ty se opravdu dějí. Prcek se na nás čím dál tím častěji směje. Nejvíc ho baví, když zívám nebo na něj dělám blebleble. (Všimli jste si, jak se v přítomnosti malých dětí spousta lidí mění na dementy?) Taky si brouká a dělá chí (zdravím Adu). Nedávno objevil ručičky a teď si je pořád rve do pusy a já nemám to srdce (a ty nervy) mu je pořád z pusy vytahovat a nutit mu dudlíka.

Pořád sice dost pláče, ale lepší se to. Tak se zdá, že to nakonec  přežijem.

Procházka po časech minulých

Prcek spí a máma má chuť ublognout si tentokrát o něčem jiném, než jsou prdíky, plíny či kojení.

Od pátku jsme u našich, ale až dneska jsme se konečně vydali na klasickou poobědovou procházku (v pátek a v sobotu návštěva kamarádů, v neděli pršelo). Tlačila jsem kočár se spícím mrňousem, uhýbala autům a vyhýbala se slimákům (protože konec konců jsou to taky boží tvorové a navíc se mi nelíbila představa slimáka přimáčknutého na kolečko kočáru). Hlavně jsem se ale rozhlížela kolem a nestačila se divit.

Po dlouhé době jsem procházela místy, kde jsem strávila dětství. Mění se to tady neuvěřitelně. Lidé si kupují nová auta, opravují staré domy, nahrazují ovocné stromy v zahradách anglickým trávníkem a bazény. Staví se tu o sto šest, takže mezi domy už nezbývají žádné volné plochy, přes které kdysi přebíhala zvěř z lesa. Dneska už tady člověk srnku asi jen tak nezahlídne.

Co mě ale překvapilo ještě víc, že jsem si nedokázala vybavit, jak to vypadalo dřív. Tedy rámcově ano, ale detaily se někam vypařily. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, kam vede jedna cesta, po které jsme jako děti určitě chodili poměrně často (budu to muset ještě prozkoumat, ale bojím se, že nakonec skončím někde v lese).

Ještě nedávno jsem koketovala s myšlenkou jednou se sem vrátit. Tenhle dům a okolí mám pořád v hlavě jako takový malý soukromý ráj. Ale vidím, že to nepůjde. Už sem opravdu nepatřím.