V květnu budou Jájovi dva roky. V květnu mi končí mateřská. V květnu se vracím do práce.
Když to někomu řeknu, bývá překvapen, konec konců mluvila jsem celé ty dva roky o tom, že se vrátit nechci. Původně jsem měla jiné představy a plány a nemá smysl rozebírat, proč to nakonec bude jinak. Ve zkratce - jsem neschopný srab.
Když jsem asi před měsícem dospěla k nevyhnutelnému závěru, že se budu muset vrátit do staré práce a Jáju poslat do školky, měla jsem z toho takový menší záchvat paniky. Ale po rozhovorech s pár lidmi a hlavně s mámou (díky, mami) jsem se s tím začala smiřovat. Navíc Jája udělal zas jeden vývojový skok a je z něj o trochu míň mimino a o trochu víc kluk, tak začínám věřit, že to v té školce zvládne.
Teď ještě abych to zvládla já. Podařilo se mi totiž za poslední dva roky přesvědčit sama sebe, že firma, kde pracuju, je to nejhorší místo na světě. Což není úplně dobré východisko pro to se tam vrátit a nějak fungovat. Mohla bych si samozřejmě hledat jiné místo, ale možná bych taky měla trochu změnit svůj pohled na věc. Aspoň trochu. Protože popravdě mi práce tam dala i mnoho dobrého.
- Dostala jsem šanci používat denně francouzštinu, což mě v praktickém užívání jazyka posunulo za rok a půl dál než předchozích šest let na výšce (o gymplu se ani nezmiňuju).
- Poznala jsem spoustu fajn lidí a pár z nich je nejen fajn, ale přímo výborných (zdravím Kač).
- Naučila jsem se, jak to vlastně v práci chodí.
- Odnaučila jsem se bát se zvonícího telefonu (aspoň trochu).
- Zjistila jsem, co vlastně dokážu a jak na tom jsem v porovnání s jinými.
To není tak úplně špatné, co? Tak já to tedy ještě zkusím, nasadím optimistický úsměv a znovu se ponořím do toho korporátního světa.
středa 13. března 2013
neděle 10. března 2013
Krutá pravda
Jedna z odvrácených stránek mateřství:
I když máte kdoví proč náladu "Jděte všichni... někam jinam", nemůžete si zalézt do koutku a počkat, až přejde. Rodina musí fungovat. Ach jo.
I když máte kdoví proč náladu "Jděte všichni... někam jinam", nemůžete si zalézt do koutku a počkat, až přejde. Rodina musí fungovat. Ach jo.
Prosím, už chci jaro!
Tohle se nám během zimy nasbíralo na lince. A to jsem spíš zastánce léčby přírodní. Už by se fakt mohlo oteplit.
pondělí 4. března 2013
Představení u doktora
Snažím se přesvědčit sama sebe, že naše dítě je naprosto normální. A docela se mi to daří - dokud se nesetkám s jinými dětmi.
Jako třeba dneska. Na Jáju opět zaútočila nějaká viróza, tak jsme se vydali k doktorce. Bohužel mi nedošlo, že v tomhle období a navíc při pondělku zřejmě nebudeme jediní. Čekárna narvaná k prasknutí znamenala, že tam strávíme minimálně hodinu, spíš víc (nakonec z toho byly hodiny skoro dvě).
Věkové složení pestré, pár starších dětí, pár puberťáků, nějaká miminka a pár dětí přibližně jako náš prcek. Všichni sedí více méně v klidu, zaměstnávají je hračky nebo mobily. A mezi tím pobíhá moje dítě, na každého se musí podívat nebo ještě lépe si sáhnout, tu vytáhne hračku z poličky, tu zabuší na dveře, tu se pokusí někomu něco vyrvat z ruky a hned na to zas pokračuje někam dál. A do toho vede svůj téměř nepřerušený monolog, který vypadá asi takhle:
"Pi pi pi pi, pípá pípá (Kuřátko a obilí - Pípá, pípá, nožky bolí). Pui, pui, pui... poupi poupi, pupi pupi poupi (Houpy, houpy, kočka snědla kroupy). E e e e, iiiiiiiiiiiiiiiii (vysoký ječivý zvuk). U-u-i, u-u-i (skandování v rytmu We will rock you). O-o-ou (Thanks for your time od Gotye). Mi mi mi mi, mami mami."*
A tak dále a tak podobně, zkuste si to bez závorek přečíst několikrát za sebou, experimentujte při tom s hlasitostí, rychlostí, melodiemi... no a budete mít přibližnou představu, o čem mluvím. Mezi tím se ještě snaží vběhnout do ordinace pokaždé, když se otevřou dveře (což se během těch dvou hodin stalo mnohokrát). Na nově příchozí muže volá "Tati, tati." Leze na lavici, tak mu sundám boty a on se vzápětí rozhodne, že chce zpátky na zem. A do náruče. A na zem. A na lavici. A na zem... Možná si myslíte, že je to všechno vtipná nadsázka, ale musím vás zklamat, jde o suchý popis skutečnosti.
Ostatní děti byly o mnoho klidnější, nekecám. Jen jedna holčička se k němu snažila připojit, ale maminka jí to zatrhla a bylo po srandě.
Moje máma mi vyprávěla, že já jsem taky bývala takový ďábel, co u doktorky vymetl všechny rohy, podlezl všechny židle a běhal po chodbě (té klasické dlouhé nemocniční) tam a zpátky. Tak možná se mi to teď vrací, nějaká karma nebo to známé "Pánbůh ti to oplatí na dětech."
Říká se, že každé dítě je jiné. To naše je holt šílené.
PS: Matky s podobným osudem, šup šup psát komentáře, ať vím, že v tom nejsem sama.
*Když přemýšlím o tom, čím J. bude, nesmím zapomínat na možnost beat boxu. Rytmizuje sakra dobře a Dub FX ho taky baví.
Jako třeba dneska. Na Jáju opět zaútočila nějaká viróza, tak jsme se vydali k doktorce. Bohužel mi nedošlo, že v tomhle období a navíc při pondělku zřejmě nebudeme jediní. Čekárna narvaná k prasknutí znamenala, že tam strávíme minimálně hodinu, spíš víc (nakonec z toho byly hodiny skoro dvě).
Věkové složení pestré, pár starších dětí, pár puberťáků, nějaká miminka a pár dětí přibližně jako náš prcek. Všichni sedí více méně v klidu, zaměstnávají je hračky nebo mobily. A mezi tím pobíhá moje dítě, na každého se musí podívat nebo ještě lépe si sáhnout, tu vytáhne hračku z poličky, tu zabuší na dveře, tu se pokusí někomu něco vyrvat z ruky a hned na to zas pokračuje někam dál. A do toho vede svůj téměř nepřerušený monolog, který vypadá asi takhle:
"Pi pi pi pi, pípá pípá (Kuřátko a obilí - Pípá, pípá, nožky bolí). Pui, pui, pui... poupi poupi, pupi pupi poupi (Houpy, houpy, kočka snědla kroupy). E e e e, iiiiiiiiiiiiiiiii (vysoký ječivý zvuk). U-u-i, u-u-i (skandování v rytmu We will rock you). O-o-ou (Thanks for your time od Gotye). Mi mi mi mi, mami mami."*
A tak dále a tak podobně, zkuste si to bez závorek přečíst několikrát za sebou, experimentujte při tom s hlasitostí, rychlostí, melodiemi... no a budete mít přibližnou představu, o čem mluvím. Mezi tím se ještě snaží vběhnout do ordinace pokaždé, když se otevřou dveře (což se během těch dvou hodin stalo mnohokrát). Na nově příchozí muže volá "Tati, tati." Leze na lavici, tak mu sundám boty a on se vzápětí rozhodne, že chce zpátky na zem. A do náruče. A na zem. A na lavici. A na zem... Možná si myslíte, že je to všechno vtipná nadsázka, ale musím vás zklamat, jde o suchý popis skutečnosti.
Ostatní děti byly o mnoho klidnější, nekecám. Jen jedna holčička se k němu snažila připojit, ale maminka jí to zatrhla a bylo po srandě.
Moje máma mi vyprávěla, že já jsem taky bývala takový ďábel, co u doktorky vymetl všechny rohy, podlezl všechny židle a běhal po chodbě (té klasické dlouhé nemocniční) tam a zpátky. Tak možná se mi to teď vrací, nějaká karma nebo to známé "Pánbůh ti to oplatí na dětech."
Říká se, že každé dítě je jiné. To naše je holt šílené.
PS: Matky s podobným osudem, šup šup psát komentáře, ať vím, že v tom nejsem sama.
*Když přemýšlím o tom, čím J. bude, nesmím zapomínat na možnost beat boxu. Rytmizuje sakra dobře a Dub FX ho taky baví.
neděle 3. března 2013
Health month - únor 2013
No toto. To už je březen? Ten únor byl nějaký krátký, ne?
Každopádně jsem tu se shrnutím únorových aktivit.
Jak to šlo s Jillian a denním cvičením?
No, těžko. Zpočátku lehce, první level z 30 day shred je docela příjemný a alespoň z mého pohledu dobře sestavený. Na začátku si sáhnu na dno, ale pak už se to jen zlepšuje a na konci se cítím skvěle.
Druhý level je zničující. Na začátku mi dá pěkně zabrat, pak je to trochu lepší, ale v poslední třetině už to prostě nedávám a právě tam přijdou na řadu ty nejtěžší cviky. Takže motivace ke cvičení je trochu nižší. Ale snažím se.
Rozhodla jsem se si cvičení rozvolnit, takže jsem si odcvičila jen první dva levely a v březnu budu ještě pár dní cvičit druhý a teprve pak se vrhnu na třetí. (Ale začnu až v pondělí, protože teď je tu na návštěvě P. mamka a já se nedokážu odvázat natolik, abych cvičila před tchyní.)
A jak to šlo s učením?
Překvapivě dobře. V popisu kurzu psali o 10 hodinách studia týdně, ale ve skutečnosti mi stačí tak 5.
A co v březnu?
Poslední dobou jsem nějak ztratila pocit, že i když mám hodně daleko k ideálům ženské krásy, tak jsem se sebou spokojená a komu se to nelíbí, ten mi může vlézt na hrb. Rozhodla jsem se, že s tím zkusím něco udělat, takže březnová předsevzetí se týkají "těla". Na duši dojde snad později.
1) Cvičit 30 minut denně
2) Přestat mlsat (tím mám na mysli takové to šmejdění po bytě, protože mám na něco chuť)
3) Žádný cukr (samozřejmě se nepočítá ovoce apod., ale musím omezit sladkosti)
Každopádně jsem tu se shrnutím únorových aktivit.
Jak to šlo s Jillian a denním cvičením?
No, těžko. Zpočátku lehce, první level z 30 day shred je docela příjemný a alespoň z mého pohledu dobře sestavený. Na začátku si sáhnu na dno, ale pak už se to jen zlepšuje a na konci se cítím skvěle.
Druhý level je zničující. Na začátku mi dá pěkně zabrat, pak je to trochu lepší, ale v poslední třetině už to prostě nedávám a právě tam přijdou na řadu ty nejtěžší cviky. Takže motivace ke cvičení je trochu nižší. Ale snažím se.
Rozhodla jsem se si cvičení rozvolnit, takže jsem si odcvičila jen první dva levely a v březnu budu ještě pár dní cvičit druhý a teprve pak se vrhnu na třetí. (Ale začnu až v pondělí, protože teď je tu na návštěvě P. mamka a já se nedokážu odvázat natolik, abych cvičila před tchyní.)
A jak to šlo s učením?
Překvapivě dobře. V popisu kurzu psali o 10 hodinách studia týdně, ale ve skutečnosti mi stačí tak 5.
A co v březnu?
Poslední dobou jsem nějak ztratila pocit, že i když mám hodně daleko k ideálům ženské krásy, tak jsem se sebou spokojená a komu se to nelíbí, ten mi může vlézt na hrb. Rozhodla jsem se, že s tím zkusím něco udělat, takže březnová předsevzetí se týkají "těla". Na duši dojde snad později.
1) Cvičit 30 minut denně
2) Přestat mlsat (tím mám na mysli takové to šmejdění po bytě, protože mám na něco chuť)
3) Žádný cukr (samozřejmě se nepočítá ovoce apod., ale musím omezit sladkosti)
pondělí 25. února 2013
Krmítko
Zima sice už pomalu končí, ale já se ještě rychle musím podělit o příběh našeho krmítka.
O tom, že si nějaké pořídíme, jsme se bavili už před dvěma lety při stěhování. Byla by to hezká zábava pro kočky, říkali jsme si, dítě tehdy ještě nemajíce. Ale než jsme se pořádně zabydleli a vybalili krabice, zima byla fuč.
O rok později jsme měli doma půlroční mimino, které nám zabíralo veškerý čas. Navíc jsme se pořád snažili přeměnit skladiště v pracovnu. A asi jsme měli ještě nějaké další povinnosti, které už si nepamatuju, prostě na krmítko nedošlo.
Tak až letos. Internety jsou plné návodů na rychlou výrobu krmítka z květináče, petky apod. Ale můj muž když něco dělá, tak to dělá pořádně. Koupil prkýnka, nakreslil si plánek a postavil luxusní chatičku s odklápěcí střechou, zabudovaným magnetem (aby se to dalo jednoduše umístit za okno na parapet) a dokonce s ozdobně vydlabanými trámky. Byla jsem u vytržení.
S velkou slávou jsme krmítko šoupli za okno a čekali, až přiletí hladoví ptáčci. Těšili jsme se, jak se budeme moct denně kochat. Konec konců, jsou tu kolem dva parky, ptáků by tu mělo být dost. A... nic. Krmítko je za oknem už měsíc, pták tam ještě nebyl ani jeden. Kochat se můžu maximálně tím, jak to P. hezky postavil.
Jestli někdo víte, kde by mohla být chyba, budu vám vděčná. Jinak se asi budu muset smířit s dalším životním neúspěchem.
O rok později jsme měli doma půlroční mimino, které nám zabíralo veškerý čas. Navíc jsme se pořád snažili přeměnit skladiště v pracovnu. A asi jsme měli ještě nějaké další povinnosti, které už si nepamatuju, prostě na krmítko nedošlo.
Tak až letos. Internety jsou plné návodů na rychlou výrobu krmítka z květináče, petky apod. Ale můj muž když něco dělá, tak to dělá pořádně. Koupil prkýnka, nakreslil si plánek a postavil luxusní chatičku s odklápěcí střechou, zabudovaným magnetem (aby se to dalo jednoduše umístit za okno na parapet) a dokonce s ozdobně vydlabanými trámky. Byla jsem u vytržení.
 |
| Skoro hotovo |
 |
| Hotovo a natřeno |
S velkou slávou jsme krmítko šoupli za okno a čekali, až přiletí hladoví ptáčci. Těšili jsme se, jak se budeme moct denně kochat. Konec konců, jsou tu kolem dva parky, ptáků by tu mělo být dost. A... nic. Krmítko je za oknem už měsíc, pták tam ještě nebyl ani jeden. Kochat se můžu maximálně tím, jak to P. hezky postavil.
 |
| Hostina pro ptáky nachystána |
Jestli někdo víte, kde by mohla být chyba, budu vám vděčná. Jinak se asi budu muset smířit s dalším životním neúspěchem.
neděle 17. února 2013
Hudebka
Když už jsem se minule podělila o naše výtvarné pokusy, musím se v rychlosti pochlubit i s výchovou hudební. Ta nám totiž, na rozdíl od výtvarky, jde. Aby taky ne, když prckovi v sebeobraně zpívám už od malička.
Momentálně ho ze všeho nejvíc baví perkuse - bubínek dostal k prvním narozeninám, časem přibyla i tamburína, rolničky, kastaněty, rumbakoule. A samozřejmě mlátí i do všeho, co doma najde.
Seznámil se s kytarou, učím ho hladit struny, ale nejvíc ho stejně baví na ni bubnovat.
No a nedávno jsme od našich dovezli staré klávesy, které jsme s bráchou dostali jako malí. Jáju zaujaly hned.
Momentálně ho ze všeho nejvíc baví perkuse - bubínek dostal k prvním narozeninám, časem přibyla i tamburína, rolničky, kastaněty, rumbakoule. A samozřejmě mlátí i do všeho, co doma najde.
 |
| Tluče bubeníček - fotka staršího data, buben už ho baví dlouho |
Seznámil se s kytarou, učím ho hladit struny, ale nejvíc ho stejně baví na ni bubnovat.
No a nedávno jsme od našich dovezli staré klávesy, které jsme s bráchou dostali jako malí. Jáju zaujaly hned.
pátek 8. února 2013
Výtvarka
Už nějakou dobu se mi v hlavě ozýval hlásek mumlající něco o tom, že bych mohla s Jájou zkusit nějakou výtvarnou aktivitu. Vždyť té Rose to s Kubou tak jde. Má snad moje dítě trpět za to, že jsem výtvarný antitalent?
Navíc jsme teď pořád trčeli doma, protože jsme na střídačku pokašlávali a posmrkávali. A já už pomalu nevím, jak ho zabavit.
Když jsem na začátku týdne narazila na tenhle článek, byla to ta pověstná poslední kapka. Vyběhla jsem do Brněnky pro kukuřičný škrob a jala se vyrábět prstové barvy.
Dítě bylo po odpoledním spaní dobře naladěno a já se těšila, jak ho tou novou aktivitou překvapím a jak určitě on překvapí mě svým skrytým výtvarným géniem. Usadila jsem ho na zem na rozprostřený baličák, umístila před něj mističky s barvami a koukej prcku, takhle se tam namočí ručička a ťap ťap po papíře, to je sranda, že?
Ano, sranda to byla. Jája se začal v barvách patlat, pak je všechny vykydal na jednu hromádku, namáčel v nich ruce a strkal je do pusy.
K batolecímu věku patří i zkoumání chuti barev. Většinou postačí jedna osobní zkušenost, aby děti zjistily, že chuť barev není příjemná.... takže většinou nemají potřebu se tímto zabývat.
Tak tahle část článku mě zpětně opravdu rozesmála. U nás to probíhalo asi takhle: "Ne do pusy... ne do pusinky... do pusy ne... ne Jájo, to se nejí..." Prcek se na mě koukal nechápavě, proč mu to teda dávám, když se to nedá sníst. (Rozumějte, ty barvy jsou samozřejmě jedlé, o to nejde, ale měla jsem prostě představu, že si s nimi užijeme i trochu legrace.)
Žádné umělecké dílo se tedy nakonec nekonalo, většinu otisků a fleků na papíře jsem udělala já ve snaze ukázat mu, o co jde. Jako vždy se ovšem držel vlastního plánu a na matku kašlal. Nakonec do barvy šlápnul a vzápětí se rozeběhl za autíčkem na druhou stranu pokoje.
Tak si myslím, že už to asi opakovat nebudeme (i když barev mi ještě zbylo dost). Možná vyzkouším ještě plastelínu, podle nadšení, s jakým se Jája v těch barvách rochnil, mi připadá, že hňácat něco rukama by ho mohlo bavit. A pokud ne, tak má holt smůlu. Bude si muset ještě počkat na školku, tam bude určitě nějaká výtvarně nadaná paní učitelka, která jeho umělecký vývoj správně nasměruje.
A takhle nějak to vypadalo:
K batolecímu věku patří i zkoumání chuti barev. Většinou postačí jedna osobní zkušenost, aby děti zjistily, že chuť barev není příjemná.... takže většinou nemají potřebu se tímto zabývat.
Tak tahle část článku mě zpětně opravdu rozesmála. U nás to probíhalo asi takhle: "Ne do pusy... ne do pusinky... do pusy ne... ne Jájo, to se nejí..." Prcek se na mě koukal nechápavě, proč mu to teda dávám, když se to nedá sníst. (Rozumějte, ty barvy jsou samozřejmě jedlé, o to nejde, ale měla jsem prostě představu, že si s nimi užijeme i trochu legrace.)
Žádné umělecké dílo se tedy nakonec nekonalo, většinu otisků a fleků na papíře jsem udělala já ve snaze ukázat mu, o co jde. Jako vždy se ovšem držel vlastního plánu a na matku kašlal. Nakonec do barvy šlápnul a vzápětí se rozeběhl za autíčkem na druhou stranu pokoje.
Tak si myslím, že už to asi opakovat nebudeme (i když barev mi ještě zbylo dost). Možná vyzkouším ještě plastelínu, podle nadšení, s jakým se Jája v těch barvách rochnil, mi připadá, že hňácat něco rukama by ho mohlo bavit. A pokud ne, tak má holt smůlu. Bude si muset ještě počkat na školku, tam bude určitě nějaká výtvarně nadaná paní učitelka, která jeho umělecký vývoj správně nasměruje.
A takhle nějak to vypadalo:
 |
| Všechny barvy smíchat |
 |
| Ochutnat |
 |
| A tady je výsledek |
pondělí 4. února 2013
Health month - prosinec, leden/únor
Někteří z vás prý tyhle články o mém boji s leností čtou, tak jsem se nakonec rozhodla v nich pokračovat.
Za leden je to jednoduché. Protože jsem si první lednové dny užívala na horách s kamarády, na nějaký Health month jsem si ani nevzpomněla. Když jsem pak přijela do Brna, narychlo jsem si určila cíl "pít 4 sklenice vody denně", což mi problém nedělá, vodu piju stejně pořád.
Chci ale ještě zpětně napsat něco o prosincových předsevzetích. Možná si vzpomenete, že jsem chtěla vyzkoušet nějaký ten adventní půst. Jak to dopadlo? Řeknu to na rovinu, selhala jsem na celé čáře. Ale taky jsem díky tomu zjistila spoustu věcí.
- žádné maso, žádné mléčné výrobky - to se mi docela dařilo. Netvrdím, že jsem tyhle zákazy dodržela 100%, ale měla jsem s nimi nejméně práce
- žádné pečivo - první týden byl ok, ale pak už jsem začínala mít ovesné kaše na všemožný způsob vážně po krk.
Kdybych shrnula tahle tři omezení týkající se výživy, největší problém nebyl ani tak to, že by mi maso, mléko a pečivo chyběly, ale že nejsem na jiné stravování zvyklá, takže jsem pořád řešila problém, co vlastně koupit a uvařit. Nějakých pár "vegetariánských" jídel zvládnu, ale pokud bych se takhle chtěla stravovat déle, musela bych opravdu hodně rozšířit repertoár.
Pro úplnost, přechod na tuhle stravu zatím v plánu nemám, ale snažím se alespoň jednou týdně vařit nějaké "racio" jídlo - Jára to zatím zarytě odmítá.
- max. 1 skleničku alkoholu týdně - to by neměl být problém, řikala jsem si. A hele, byl. Nějak jsme si poslední dobou zvykli po večerech popíjet. A protože muž se samozřejmě k žádnému půstu nezavázal, tak to bylo pořád "Dáme si víno?" "Nedáš si pivo?" "Dáš si trochu ořechovky?" S takovou ze mě bude za chvíli alkoholik.
- žádná televize - tohle se vyvinulo ve velké překvapení. Myslela jsem, že mi budou chybět naše oblíbené seriály, ale to jsem zvládla. Konec konců, jsou uložené na disku a jednou na ně dojde. Na "opravdovou" televizi normálně nekoukám, ale jen co jsem si to v prosinci zakázala, začala mě ta záludná obrazovka přitahovat a já měla najednou chuť aspoň se mrknout, co dávají. Nerozumím tomu.
- max. 15 minut denně na internetu - snažím se omezovat internet i nadále, protože je to opravdu mor. Bezcílné surfování a rozklikávání jednoho odkazu za druhým, to je můj velký problém. Nejlíp to funguje, když zavřu notebook do pracovny, kam přes den nechodím. Jenže občas se člověk na něco potřebuje podívat, recept, jízdní řad apod. A jak už je ta krabička jednou na očích, mám problém se od ní zase odpoutat. Prostě závislák.
Tak, to by byla definitivní tečka za prosincem. A teď ještě rychle předsevzetí na únor, tentokrát jen dvě a popravdě se necítím úplně schopná je dodržet, ale udělám, co bude v mých silách:
- učit se 5x týdně matiku
- cvičit 7x týdně 30 minut - s cvičením ode Jillian Michaels jsem začala už v listopadu a šlo mi to dobře, dokud mě neskolil zánět močových cest. Pak už jsem se k tomu znova nedokopala. Ale tentokrát už to musím dokázat.
Za leden je to jednoduché. Protože jsem si první lednové dny užívala na horách s kamarády, na nějaký Health month jsem si ani nevzpomněla. Když jsem pak přijela do Brna, narychlo jsem si určila cíl "pít 4 sklenice vody denně", což mi problém nedělá, vodu piju stejně pořád.
Chci ale ještě zpětně napsat něco o prosincových předsevzetích. Možná si vzpomenete, že jsem chtěla vyzkoušet nějaký ten adventní půst. Jak to dopadlo? Řeknu to na rovinu, selhala jsem na celé čáře. Ale taky jsem díky tomu zjistila spoustu věcí.
- žádné maso, žádné mléčné výrobky - to se mi docela dařilo. Netvrdím, že jsem tyhle zákazy dodržela 100%, ale měla jsem s nimi nejméně práce
- žádné pečivo - první týden byl ok, ale pak už jsem začínala mít ovesné kaše na všemožný způsob vážně po krk.
Kdybych shrnula tahle tři omezení týkající se výživy, největší problém nebyl ani tak to, že by mi maso, mléko a pečivo chyběly, ale že nejsem na jiné stravování zvyklá, takže jsem pořád řešila problém, co vlastně koupit a uvařit. Nějakých pár "vegetariánských" jídel zvládnu, ale pokud bych se takhle chtěla stravovat déle, musela bych opravdu hodně rozšířit repertoár.
Pro úplnost, přechod na tuhle stravu zatím v plánu nemám, ale snažím se alespoň jednou týdně vařit nějaké "racio" jídlo - Jára to zatím zarytě odmítá.
- max. 1 skleničku alkoholu týdně - to by neměl být problém, řikala jsem si. A hele, byl. Nějak jsme si poslední dobou zvykli po večerech popíjet. A protože muž se samozřejmě k žádnému půstu nezavázal, tak to bylo pořád "Dáme si víno?" "Nedáš si pivo?" "Dáš si trochu ořechovky?" S takovou ze mě bude za chvíli alkoholik.
- žádná televize - tohle se vyvinulo ve velké překvapení. Myslela jsem, že mi budou chybět naše oblíbené seriály, ale to jsem zvládla. Konec konců, jsou uložené na disku a jednou na ně dojde. Na "opravdovou" televizi normálně nekoukám, ale jen co jsem si to v prosinci zakázala, začala mě ta záludná obrazovka přitahovat a já měla najednou chuť aspoň se mrknout, co dávají. Nerozumím tomu.
- max. 15 minut denně na internetu - snažím se omezovat internet i nadále, protože je to opravdu mor. Bezcílné surfování a rozklikávání jednoho odkazu za druhým, to je můj velký problém. Nejlíp to funguje, když zavřu notebook do pracovny, kam přes den nechodím. Jenže občas se člověk na něco potřebuje podívat, recept, jízdní řad apod. A jak už je ta krabička jednou na očích, mám problém se od ní zase odpoutat. Prostě závislák.
Tak, to by byla definitivní tečka za prosincem. A teď ještě rychle předsevzetí na únor, tentokrát jen dvě a popravdě se necítím úplně schopná je dodržet, ale udělám, co bude v mých silách:
- učit se 5x týdně matiku
- cvičit 7x týdně 30 minut - s cvičením ode Jillian Michaels jsem začala už v listopadu a šlo mi to dobře, dokud mě neskolil zánět močových cest. Pak už jsem se k tomu znova nedokopala. Ale tentokrát už to musím dokázat.
Výstup předchází pád
Přece abyste odněkud mohli spadnout, musíte tam napřed vylézt.
Do výšek pochopitelně už leze nějakou dobu, ale doma neměl moc kam. Na postel - to zvládá hravě. Na konferenční stolek - to taky, i když to má zakázané. Tím to pro něj končilo.
Jenže teď dorostl do té správné výšky, aby dokázal vylézt i na jídelní židli. A o novou zábavu je postaráno. Nejen pro něj, ale i pro rodiče, samozřejmě.
V sobotu spadl rovnou třikrát. Poprvé prostě šlápl nohou do prázdna. Stihla jsem ho chytit, aby se nepraštil hlavou o zem, ale stejně brečel. O pár minut později se otřepal a šel koukat z okna. Vylezl na štokrle a když chtěl dolů, zapomněl, že jsou tam dva schůdky a ne jeden. Skoro se nepraštil, ale pro jistotu brečel taky.
A k večeru, to jsme už doufali, že bude klid, vylezl na židli, chtěl se opřít o stůl, ujely mu ruce a praštil se bradou/zubama o desku. Au. Tentokrát řval fakt šíleně, pusu plnou krve, vystresovaní rodiče se ho snaží utišit a zároveň mu rozevřít čelisti, aby zkontrolovali, jestli nepřišel o nějaký zub (nepřišel)... no, bylo to veselé.
Tak doufám, že si z toho vezme ponaučení (děti se prý v téhle oblasti učí rychle a zatím to můžu potvrdit). Protože já prostě nejsem dost rychlá chytačka. Ach jo, ten můj chudáček chlapeček, snad to dětství přežije.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)