Hláška z tramvaje

Asi čtyřletá holčička kouká na Járu do kočárku a tatínkovi, který stojí vedle ní, klade různé otázky.
Holčička: A proč má toho dudu? (rozuměj dudlík)
Tatínek: Aby se nenaučil tak rychle mluvit a nebyl tak ukecaný jako ty.

Veselé historky z procházek

Nikdy jsem netušila, že kočárek přitahuje podivné existence. Já navíc neumím tyhle lidi poslat někam. Ani slušně, ani sprostě. Takže když na mě mluví, odpovídám. A pak vznikají takovéto situace.

Historka první
U našich na vsi. (No je to taková pseudoves, ale jsou tam domky a lidi se tam více méně znají.) Zrovna jdu s kočárem navštívit kamarádku, když potkám jednoho ze sousedů. (To jsem se ovšem dozvěděla až posléze, že je to soused, přistěhoval se až nedávno a viděli jsme se poprvé v životě.)
Soused (blížící se ke mně záludně zezadu): To miminko je živé?
Já (zmateně se otáčím): Jo.
S: A je to chlapeček nebo holčička?
Já: Chlapeček
S: A jmenuje se Garibald!
Já (ještě zmateněji): Nejmenuje.
S: A jak se teda jmenuje?
Já: Jaroslav.
S: No to je hezké jméno. Ale příště by to měl být Garibald.

Historka druhá
Na procházce na Kraví hoře. Stavila jsem se do Brněnky koupit něco k jídlu. U vchodu postávají podivní chlápci a jeden mě osloví, když vycházím z obchodu. Je třeba si to všechno představit s úžasným brněnským přízvukem.
Chlápek: Já vám přeju hezký den, paní. I miminku. To je holčička?
Já: Chlapeček
Ch: Aha, a jak se jmenuje?
Já: Jaroslav.
Ch: To je hezké jméno.
Já: Děkuju.
Ch: Já se jmenuju Olin Matuška, teda. To je nic moc, no. A jak vy se jmenujete?
Neodpovídám, jen se blbě usmívám a snažím se co nejrychleji zmizet.
Ch: Vy jste taky Jaruška, ne?
Stále se usmívám a tlačím kočár pryč.
Ch: Tak ať Jaroslav žije aspoň do sta let.
Já: Děkuju.
Ch: A vám taky přeju, aspoň devadesát ještě.
Já: Díky! (a mizím).

"Správné" načasování

Tak jsem skončila s kojením. Rozhodla jsem se, že nemá cenu trápit sebe i prcka, když to prostě nejde. Mrzí mě to. Ne že bych to oplakala, ale je to zase další představa o mateřství, která nevyšla.

Když jsem si konečně srovnala v hlavě, že to je opravdu dobré rozhodnutí, a připomněla si všechny výhody, které z toho pro mě plynou (nemusím už hlídat, co jím a piju), přišla mi obálka. Zřejmě jsem v těhotenském oblouznění někam uvedla svou adresu a povolila její použití pro komerční účely. Přišly mi letáky od sunaru. A hned na prvním jsem se dočetla, jak důležité je kojení a že téměř každá žena je schopná kojit. Tak vám tedy, pánové, děkuji,

3 měsíce!

Tak jsme se konečně dočkali. Prcek měl včera tři měsíce. To je podle drahé T. věk, kdy to dítě začíná být napůl člověk.

Samozřejmě se nekonal žádný zásadní přelom typu jeden den je prcek nemožný a druhý den voilà, mámo, táto, je ze mě šťastné a spokojené miminko. Bylo by to sice krásné, ale asi taky kapku děsivé. Lepší jsou změny postupné a ty se opravdu dějí. Prcek se na nás čím dál tím častěji směje. Nejvíc ho baví, když zívám nebo na něj dělám blebleble. (Všimli jste si, jak se v přítomnosti malých dětí spousta lidí mění na dementy?) Taky si brouká a dělá chí (zdravím Adu). Nedávno objevil ručičky a teď si je pořád rve do pusy a já nemám to srdce (a ty nervy) mu je pořád z pusy vytahovat a nutit mu dudlíka.

Pořád sice dost pláče, ale lepší se to. Tak se zdá, že to nakonec  přežijem.

Procházka po časech minulých

Prcek spí a máma má chuť ublognout si tentokrát o něčem jiném, než jsou prdíky, plíny či kojení.

Od pátku jsme u našich, ale až dneska jsme se konečně vydali na klasickou poobědovou procházku (v pátek a v sobotu návštěva kamarádů, v neděli pršelo). Tlačila jsem kočár se spícím mrňousem, uhýbala autům a vyhýbala se slimákům (protože konec konců jsou to taky boží tvorové a navíc se mi nelíbila představa slimáka přimáčknutého na kolečko kočáru). Hlavně jsem se ale rozhlížela kolem a nestačila se divit.

Po dlouhé době jsem procházela místy, kde jsem strávila dětství. Mění se to tady neuvěřitelně. Lidé si kupují nová auta, opravují staré domy, nahrazují ovocné stromy v zahradách anglickým trávníkem a bazény. Staví se tu o sto šest, takže mezi domy už nezbývají žádné volné plochy, přes které kdysi přebíhala zvěř z lesa. Dneska už tady člověk srnku asi jen tak nezahlídne.

Co mě ale překvapilo ještě víc, že jsem si nedokázala vybavit, jak to vypadalo dřív. Tedy rámcově ano, ale detaily se někam vypařily. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, kam vede jedna cesta, po které jsme jako děti určitě chodili poměrně často (budu to muset ještě prozkoumat, ale bojím se, že nakonec skončím někde v lese).

Ještě nedávno jsem koketovala s myšlenkou jednou se sem vrátit. Tenhle dům a okolí mám pořád v hlavě jako takový malý soukromý ráj. Ale vidím, že to nepůjde. Už sem opravdu nepatřím.

Roste jako z vody

Asi že ho každý večer koupeme.

Když se náš prcek narodil, byl to opravdu prcek. Všechny oblečky v porodnici mu byly velké a s oblečením, které jsme měli připravené doma, to nebylo lepší. Dokonce i přesto, že používáme látkové pleny, které dělají větší zadeček.

Prcek ale nelení a roste. Takže do novorozeneckých oblečků dorostl a nejen to.

Od dědečka dostal krásné dupačky, což jsme uvítali i proto, že jich máme obecně málo. Jenže jak si jistě vzpomínáte, ještě před nedávnem bylo období veder, ve kterých i body s krátkým rukávem bylo až moc. Když se konečně trošku ochladilo, vytáhli jsme dupačky od dědečka a ejhle... prcek se vešel tak tak.

Objednala jsem z internetu dvě fešácké All in one plíny. Aby měl něco na cesty, když se mi nebude chtít párat se skládáním obyčejných čtverců. Minulý týden jsme jednu použili na cestu do Hradce. Byla tak tak. Tento týden už jsou mu tyhle plíny malé. Opravdu dobře investované peníze.

Taky jsem mu na cestu k našim (kde jsme mimochodem právě teď) zabalila pyžamo, co ještě donedávna nosil bez problémů. Včera večer jsem zjistila, že už z něj taky stihl vyrůst.

Mám samozřejmě radost, jen jsem s tím nějak zapomněla počítat. Pořád jsem měla ten pocit, že máme doma mini mimi. A ejhle, ono nám taky roste.

Otrkávání

Prcek nám roste a tak jsme usoudili, že bychom ho občas mohli někam vyvézt. Ono taky není možné být s ním pořád zalezlí doma, to je tak trochu na palici totiž, Procházky v Lužánkách jsou fajn, ale chtělo by to něco akčnějšího. A tak se postupně otrkáváme. Plurál je na místě, protože si zvyká jak prcek, tak my, rodiče.

Nejprve jsme byli v Lednici, o tom už jsem se tu myslím zmiňovala. Autem to trvalo něco přes půl hodinky.  Bylo příšerné vedro, ale zvládli jsme to. Malý to částečně prospal, částečně koukal kolem a ani moc neplakal.

Povzbuzeni prvním úspěchem, vydali jsme se tuhle sobotu k tchyni. Vyrazili jsme brzy ráno (popravdě ne tak brzy, jak jsme chtěli, ale to je něco, čím s P. trpíme odjakživa, a narození prcka to nijak nezměnilo) a chtěli jsme se vyhnout dálnici. Cesta po okreskách byla sice delší, ale zato hezčí a klidnější. Akorát, že místo avizovaných dvou hodin nám to trvalo hodiny tři. Nevadí, prcek to prospal, hned po příjezdu jsme ho nakrmili a to mu stačilo ke spokojenosti. Celou sobotu byl naprosto úžasný, roztomilost sama. Ale jen co jsme vyrazili na zpáteční cestu, spustil pořádný bengál. No aby taky ne, zpátky jsme z časových důvodů už jeli po té dálnici a já proklínala všechny, kteří mají s dopravními stavbami co do činění. Já vím, žádná novinka, ale stav dé jedničky je vážně ostudný.

No, aspoň jsme si to vyzkoušeli, berme to jako testovací jízdu. Protože tenhle víkend se chystáme k našim, což bude tak tři hodinky po dálnici. Držte palce, ať to dobře dopadne.

Nabodnut

Tak máme naočkováno, kromě toho, že jsem celá od krve, by se dalo říct, že to proběhlo dobře.


Tuhle zprávu, možná trošku hrůzostrašnou, ode mě dnes dostal můj muž. Prcek byl totiž na prvním očkování. A nebojte, nestalo se nic hrozného, naopak to dopadlo lépe, než jsem čekala.

Měla jsem z očkování hrůzu už od té chvíle, co nás doktorka před dvěma týdny objednala. Představovala jsem si, jak ještě hodinu poté konejším v čekárně řvoucí dítě. Ale nestalo se.

Dorazili jsme na čas do prázdné čekárny. Prcek spal a moc se mu nelíbilo, když jsem ho vytáhla z kočáru a paní doktorka ho začala prohlížet. A to chudáček nevěděl, že prohlídka není to nejhorší, co ho ten den čeká.

Když ho paní doktorka nabodla, bylo chvíli ticho a pak vydal takový zvuk, že mi srdce ustrnulo. Větším dětem se dá aspoň vysvětlit, že to sice bolí, ale je to pro jejich dobro a za chvíli to přestane. Ale miminko? V tom zaječení, co z něj vyšlo, bylo úplně jasně slyšet, že naprosto nechápe, proč jsme se rozhodli ho takhle mučit.

Ukázalo se ale, že je to hrozně statečný chlapeček. Vzala jsem ho do náruče a tam se nechal po chvilce uchlácholit. Pomohlo tomu i nabídnuté prso (což bylo vtipné, protože jsem na sobě měla šaty naprosto nevhodné ke kojení, navíc nejsem zvyklá kojit na veřejnosti. Ale naštěstí byla čekárna stále prázdná.) Po cestě zpátky pak spal jako andílek. Celkově vzato tedy velice úspěšný výlet.

Jo a ta krev? Inu, sestřička mu zalepila nožku, já ho vzala do náruče a přitiskla si ho tak šikovně, že se náplast odchlípla a její funkci převzaly moje bílé šaty. Bohužel jsem si toho nevšimla hned, takže škoda byla značná, vypadalo to, jako by mě někdo bodl do boku. No co, ještě že žiju ve velkém anonymním městě (nikoho známého jsem cestou domů nepotkala).

Příprava umělé výživy

A teď něco pro zasmání. Aneb když se daří tak se daří.

Příprava umělého mlíka má podle návodu vypadat takhle: Převařit vodu, ochladit na 40 stupňů, přidat prášek, zamíchat, ještě trochu schladit, až má tělesnou teplotu, podávat.

Příprava v reálu v mém podání: převařit vodu, dát chladit. Dítě se budí, vzít ho z postýlky, jít přebalit. (Následující kroky se odehrávají s dítětem v náručí.) Voda je příliš chladná, dát ohřívat. Konejšit dítě. Voda je příliš ohřátá, vypnout, přelít  do flaštičky, abych ji mohla zchladit rychleji. Převrhnout flaštičku, nadávat, začít znovu. Převařit vodu, zchladit, přelít do flaštičky, chytit letící dudlík. nacpat do pusy. Přisypat prášek, chytit letící dudlík, nacpat do pusy. Promíchat, nechytit letící dudlík, zvednout ho ze země, opláchnout, nacpat do pusy. Přelít mlíko do suplementoru, počkat až schladne na tělesnou teplotu, nechytit dudlík, který zapadne pod pohovku, podávat.

Základní pravidla pro přežití

Uběhly už sice dva měsíce, ale lépe pozdě než nikdy. Tady jsou nějaké poznatky, ke kterým jsem se postupně dopracovala, ať už sama nebo s něčí pomocí. Nic objevného, ale hodí se to sesumírovat.

1) Nečíst
Žádné články o tom, co by mělo miminko všechno dělat a umět a co je všechno důležité mu poskytnout. Nebo alespoň v omezené míře. Samozřejmě je dobré mít nějakou rámcovou představu. Ale když čtu o tom, že děti, které příliš pláčou, mají později sklon k depresi, nebo že když dávám mimču dudlík, bude mít větší sklony začít kouřit... pro nestranného pozorovatele zřejmě zajímavá fakta, pro mírně hysterickou matku důvod k upadnutí do deprese. Takže pryč s podobnými poznatky.

2) Nesrovnávat
Co na tom, že jiné děti už umí něco, co náš prcek ne? Však on se k tomu časem taky dopracuje. Co na tom, že jiné matky zvládají péči o dítě líp? S tím stejně nic nenadělám, tak proč se trápit. (Na druhou stranu je občas fajn srovnání s někým, kdo je na tom stejně blbě. Člověk si pak uvědomí, že ty jeho problémy jsou více méně normální a že není na světě tak sám.)

3) Neplánovat a neočekávat
K čemu mi bylo, že jsem si v těhotenství vysnila, jaké budeme mít s mimčem ideální léto? Akorát mi teď může být líto, že to neprobíhá tak, jak jsem chtěla. Takže radši to brát tak, jak to je, a těšit se z věcí, které nám jdou, než se rozčilovat nad těmi, které nejdou.

4) Neposrat se ;)
Tímto zdravím švagrovou, od které tohle heslo pochází. Asi si ho budu muset a nalepit na ledničku.