Bez klobouku, bos

... to náš Jája nebude. Jarní boty dostal už před nějakou dobou a klobouček jsem se rozhodla mu ušít sama. Já vím, že se dají koupit na každém rohu za pár peněz, ale aspoň bude mít něco originálního a maminka si procvičila šití. A že mi to teda dalo zabrat, než jsem přišla na to, jak to k sobě napasovat, aby to více méně sedělo.

Stříh a návod zde.

Výsledek zde:

Zítra jedeme na týden do Českého Švýcarska. Pak Jája nastoupí do školky a já se určitě ozvu a poreferuju o tom, jak celá akce probíhá. Zatím se mějte.a

Aktivní odpočinek

Za včerejšek a dnešek už jsem stihla nakoupit, uklidit celý byt, zkazit chleba, umýt okna, vyprat spoustu prádla, ... a už dlouho jsem nebyla tak odpočatá. Ne, nepřepsala jsem se. Aby to bylo pochopitelné, musím dodat jednu důležitou informaci - P. a J. jsou na víkend pryč. V pátek v podvečer jsem manželovi a synovi sbalila kufry a poslala je na víkend k dědečkovi. Volný víkend! Doporučuje 10 z 10 matek (předpokládám).

Nechápejte mě špatně, já ty své dva kluky samozřejmě miluju a jsem s nimi moc ráda. Ale občas ráda dělám i jiné věci. A nejde jen o uklízení, i když musím říct, že už jsem dlouho neměla takovou radost jako dneska z čistých oken (klidně si o mě myslete, že jsem slepice).

Víte například, co jsem dělala v pátek a v sobotu večer? Četla jsem si V POSTELI! Což běžně nemůžu, protože prcek spí s námi v ložnici, takže lampička u postele a usínání s knížkou nepřipadá v úvahu.

V sobotu tu byl můj bratr, pomohl mi koupit nové pohorky a pak jsme si šli sednout na zahrádku mé oblíbené kavárny. Ani už nevím, kdy jsem naposledy takhle seděla na zahrádce, aniž bych musela (minimálně) jedním okem a jedním uchem kontrolovat, co tropí náš malý dobrodruh.

A i ten úklid je úplně jiný, když nemusím hlídat, jestli mi Jája neleze do vody na vytírání nebo nerozsypává pracně smetené drobky. Místo Skoumala a Kocoura Modroočka si můžu pustit Placebo, Skunk Anansie nebo Tori Amos, tedy hudbu, která se mrňousovi ani trochu nelíbí. A mezi  vytíráním a leštěním zrcadel se najde čas i na nějakou tu taneční vložku. (Ne, že by mi P. zakazoval doma tančit, ale obávám se, že kdybych na něj vybalila své taneční kreace, mohl by se vyděsit nebo počurat smíchy.)

Nic se ale nemá přehánět. Už se mi po klucích stýská. Tak se těším na večer a peču jim sušenky, aby věděli, že jsem na ně myslela.

Faux pas na hřišti

Jedna čerstvá historka, tak hodinu stará.

Vydala jsem se dneska na nákupy. A ne jen tak na obyčejný nákup do supermarketu. Jsem přece cool moderní matka, takže dítě do krosničky, nabalit ekologické látkové tašky a šup pro mlíko do mlékomatu a pro farmářský jogurt do mlékárny. Jen chleba jsem koupila v obyčejné sámošce, ale o to teď nejde, přesný obsah nákupní tašky není důležitý (ale ten chleba si zapamatujte).

Důležité je, že jsem naplánovala, že to cestou domů vezmeme přes hřiště, měla jsem s sebou i bábovky a vůbec jsem byla vybavená a připravená na všechno. Aspoň jsem si to myslela.

Dorazili jsme na hřiště, vybalila jsem dítě a všechny propriety a usadila se na lavičku. Ne na dlouho. Do pěti minut začalo pršet. Ale nešlo jen tak o obyčejný déšť. Byla to průtrž mračen jak se patří, po chvilce dokonce začaly padat kroupy. Rodiče posbírali děti a v mžiku byli pryč. Nechápu, jak se dokázali sbalit tak rychle.

Já začala panikařit, snažila se na J. nacpat pláštěnku z krosničky, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, jak. A i kdybych věděla, J. se rozhodl, že to prostě nechce a začal pištět. Pak jsem si všimla, že pár rodičů s dětmi se nacpalo pod malou stříšku na hřišti. Tak tak jsme se tam ještě vmáčkli. Akorát J. pokračoval v pištění, kvílení a jiném naříkání. Stáli jsme tam asi pět, možná i deset minut, ostatní se postupně vytratili a myslím si, že částečně za to mohly hlasové projevy našeho prcka.

A mezitím mi na lavičce v mojí cool látkové tašce mokl chleba a ostatní věci.

Tak mám dojem, že na to hřiště už nebudeme moct chodit.

Šplhoun

Jája je nejen drzý jako opice, ale vypůjčil si asi od opic i touhu to šplhání. Anebo se možná inspiroval u koček, ty jak známo taky nejradši pozorují svět z výšky.

Když sedím na židli, chytí se mě za ruce a zkouší si po mě lozit nahoru a dolů (jako že mi chodí po nohách). Strašná sranda, jen kdyby neměl ty tvrdé botky. Ale co bych pro něj nevydržela.

Když nemůže lozit po mámě, leze po stole, po židlích (to je asi celkem běžné), po IKEA regálu (který není zrovna dvakrát stabilní, tak se trochu bojím), po knihovně, no prostě po čemkoli, po čem se alespoň trochu dá šplhat.

A vrcholem všeho je pár dní stará historka (mami, ty to radši nečti).

Byla tu na návštěvě Day, sedíme si tak v kuchyni, zatímco dítě si hraje v pokoji. Bydlíme ve starém bytě, okna jsou skoro metr nad zemí, tak tam má stoličku, aby alespoň něco viděl.
"Sněží", hlásí nám a já mu odpovídám, že nesněží, že se spletl. Tohle totiž hlásí pokaždé, když se kouká z okna, bez ohledu na počasí.
"Pes," volá nadšeně a já se zarazím. Psa nemůže vidět ani náhodou, leda by seděl na střeše protějšího domu. A tak se tam jdu raději podívat - a dítě stojí na okně, odkud má daleko lepší výhled.

Byla jsem samozřejmě v šoku. Ale když pominul, tak musím říct, že jsem na něj docela pyšná. Přeci jen vylézt na to okno není taková sranda a doposud mě nenapadlo, že by to dokázal.

Akorát nevím, jak mu vysvětlit, že jednou stačilo. Včera tam byl zas a to jsem si jen na chvíli odskočila. Ach jo, další starost navíc. (Ale stejně jsem na něj hrdá:))

Nevíte, od kolika let berou do nějakých horolezeckých kroužků? :)

Drzý jak opice

Odkud to to dítě má, to teda nevím.

Běžně se stává, že když J. napomenu, aby něco nedělal, tak mě odstrkuje, ať jdu pryč a neprudím. Někdy mě dokonce odvede do vedlejšího pokoje, abych mu nepřekážela při zkoumání kočičích misek apod.

Dneska mě ale rozsekal úplně. Pohodový nedělní podvečer. Ležím na posteli a čtu si. J. pobíhá kolem a hraje si. V jednu chvíli hrábne do knihovny a vytáhne knihu (což samozřejmě nesmí). Houknu na něj: "Jájo, ne, nech tu knihu." A on? Podívá se na mě a zavelí: "Hají." A mám to. Lež a nepruď, matko.

Co z toho kluka bude? Ale aspoň jsme se takhle v neděli od srdce zasmáli.

Health month - březen 2013

V rychlosti:

Nedokážu nemlsat a nejíst sladké. Ale stejně to zkouším znovu a znovu. Možná jednou dosáhnu takové úrovně ovládání a pevné vůle, že to půjde.

Cvičení. Víte, co se stane, když budete celý měsíc cvičit s Jillian Michaels? Nebo alespoň co se stane, když jste já? Zhubnete? Zpevníte se? Zlepšíte si fyzičku? Kdepak. Zničíte si kolena. Tolik ke cvičení.

Další měsíc se ovšem budu stále snažit něco shodit, protože tahle nesmírně dlouhá zima se na mě podepsala víc, než bych byla ochotná nahlas připustit. Takže se snažím:

1) Psát si, co jím, počítat kilojouly a držet je zkrátka (+-6000)
2) Denně se věnovat nějaké fyzické aktivitě (alespoň procházka s prckem, ale kdo má v tomhle bezčasí chuť jít ven?)
3) Vypít alespoň 2l vody denně.

Dubnu zdar.

Školka

Včera jsme se byli podívat do školky, kam začne Jája od května chodit.

Aby bylo jasno, jedná se o soukromou školku. Píšu to proto, že se mě několik lidí udiveně ptalo, jak to, že jsme sehnali školku, když se všude píše, jak je to těžké, skoro nemožné. Tak chci upřesnit, že takové štěstí opravdu nemáme. (Navíc tuším, že do státních/městských školek berou děti až od tří let, ne?)

Máme ovšem štěstí v něčem jiném. Loni otevřeli jednu miniškolku přímo v našem domě. Už tehdy jsem si říkala, že se to třeba jednou bude hodit. A ono jo, dřív, než jsem původně plánovala.

Takže jsme se včera vyfikli, sešli jedno patro a zazvonili na dveře. Zatímco jsem se seznamovala s paní učitelkou a vyměňovala si s ní zdvořilostní fráze, Jája se s radostí hrnul dovnitř na inspekci. Vyfasovala jsem nějaké papíry a pak už jen sledovala, jak moje dítě neohroženě zkoumá terén a objevuje všechny nové hračky. Jako vždy sám a po svém, jemu nikdo nebude říkat, co si má vzít a co s tím dělat.

Bohužel tam byly převážně větší děti, ale byla jsem ujištěna, že tam dochází i pár dvouletých prcků. Děti se s "tetou" učili něco o jaru a Velikonocích, taky trochu anglicky, a mezi tím pochodovalo naše mrně a kramařilo, kde to šlo. Za ním jsem vlála já, snažíc se, aby nerozebral úplně všechno, na co narazí.

Paní ředitelka i paní učitelka mě ale posléze uklidnily, ujistily mě, že jsou na všechno připravené, že všechny malé děti ze začátku dělají to, co Jája, ale časem si zvyknou a zapojí se. Tak doufám, že to bude platit i pro toho našeho tvrdohlavého samorosta.

Každopádně jsem vyplnila přihlášku, všechno domluvila a v květnu to vypukne. Trochu se bojím, ale zároveň i těším za Jáju, protože se mi po včerejšku zdá, že by se mu tam mohlo líbit. Uvidíme.

Veselý víkend

Muž mi odjel na víkend pryč, někam na chatu. V pátek odpoledne a měl tam být do neděle. 

Pohodové sobotní dopoledne. Hraju si s kváskem, vařím oběd, houpu dítě, poslouchám Straussovy valčíky na Vltavě, prostě idylka. Po obědě uložím dítě ke spánku a zasednu k internetu. Zasloužený odpočinek.

Vtom telefon. Volá muž. Že prý: "Má milá, vracím se domů, jsem trochu zraněn, nelekni se."

Přijel domů, kulhal, na čele šrámy, vzápětí jsem zjistila, že nejen na čele, ale po celém těle. Skutálel se ze svahu a já jsem nakonec ráda, že se nestalo nic horšího.

Akorát vysvětlovat ani ne dvouletému dítěti, že tatínek je zraněný a že by po něm teď opravdu neměl lozit, jak má ve zvyku, je docela náročné. Chlapeček se vzteká, pláče, nechápe, proč si s ním jeho milovaný táta nechce hrát. Máma je chabá náhražka. Ach jo.

Pryč s krámy a iluzemi

Když jsme se před dvěma lety nastěhovali, všechny krabice putovaly do nejmenšího pokoje, ze které ho se měla stát pracovna. Kdokoli tu místnost viděl, zřejmě nevěřil, že se nám to někdy povede. Znáte to, krabice s věcmi, které nepotřebujete každý den, ale zároveň je nechcete vyhodit a hlavně se vám nechce je vybalovat a ty věci třídit.

Postupně se nám ale podařilo nemožné. Dostat tu místnost do takového stavu, abychom se nemuseli stydět tam někoho zavést. Sama tomu pořád nemůžu uvěřit, ale máme hotovo. Pracovna/pokoj pro hosty je v provozu.

A ráda bych doporučila všem, kteří řeší stejný problém - zvěte si návštěvy. To je ta nejlepší motivace. Když měli přijet naši, vrhli jsme se do úklidu a pak s jejich pomocí tam přestěhovali postel pro hosty. A když měla teď nedávno přijet P. mamka, přemontovávali jsme do noci police, aby bylo konečně vše na svých místech.

Při téhle poslední úklidové vlně jsem se taky odhodlala k závažnému kroku. Vyházela jsem všechny papíry z výšky. Všechny poznámky, okopírované materiály, texty, vypracované otázky, prostě všechno. Nechala jsem si jen věci z didaktiky, protože se snad ještě někdy k tomu učení vrátím.

Když jsem na ty papíry koukala, musela jsem si položit otázku, proč je vlastně pořád skladuju? Proč jsem se jich nezbavila už dávno?

Částečně jde určitě o lenost, když už tam jednou byly, roztříděné a zařazené do šanonů, komu by se chtělo jimi znovu procházet a vybírat to, co se může vyhodit a co má zůstat zachováno.

Druhý důvod je asi to, že když člověk strávil "výrobou" těch papírů takového času, nemá to srdce je všechny odhodit jako nepotřebné. Protože by si musel zároveň přiznat, že možná byly z větší části nepotřebné nejen ty papíry, ale i studium samotné. Prostě vyhodit šest let života bez mrknutí oka do koše není snadné.

A pak tu byl nejasný pocit, že se mi to ještě bude hodit. Že se to snad ještě jednou, až budu mít klid (kdy? v důchodu?), doučím a tím se z neužitečných papírů stanou užitečné. Že se snad ještě někdy budu zaobírat vývojem staré francouzštiny a normativní gramatikou... Pche. To tak. Absurdní představa.

I kdybych se na stará kolena dala do studia na univerzitě třetí ho věku, dostanu tam určitě spoustu nových krásných papírů. Nebo si to prostě všechno najdu na internetu. Ale s největší pravděpodobností se to nikdy nestane. A já se s tím prostě musím smířit. Mít doma ty hory papírů z výšky znamenalo, a teď mi prosím odpusťte ten patos, zavírat oči před realitou a něco si nalhávat. Prostě nejsem a nebudu filologem. Budu něčím jiným a není na tom nic špatného. Papíry pryč.

Vlevo hromada na vyhození, vpravo hromádka toho, co zůstává

Nemá talent!

Tak jsem konečně došila své slavné potahy na polštářky. To, co by průměrně zkušená švadlena spíchla za jedno odpoledne, mi trvalo asi tři měsíce.

Teda ne že by to byly tři měsíce čistého šicího času. Byly tam dloooouuuuhé pauzy, kdy se mi do šití nechtělo nebo jsem neměla čas. A nevěděla jsem jak na to a nešlo mi to. No ale nakonec se stal zázrak a já dneska přišila poslední poutko. A z té euforie jsem si ještě spíchla jehelníček, aby se mi jehly nesypaly všude možně a neohrožovaly naše bosá chodidla.

Samozřejmě se to neobešlo bez vtipné historky. Tento týden jsem se zařekla, že to dokončím. Vzala proužky látky, které jsem měla připravené už asi měsíc. Sešila je a obrátila, vznikly tunýlky, které se pak měly zázračně proměnit v poutka. Začala jsem je stříhat na půl, první, druhý... a pak mi došlo, že původní plán byl je rozstříhat na třetiny, abych jich měla dost. Auuuu. Už jsem myslela, že to budu muset celé absolvovat znovu (hlavně to obracení bylo vtipné), ale nakonec jsem naštěstí zjistila, že mi to vyjde, i když je rozstříhám na čtvrtiny. A pro příště si dělám mentální poznámku: Všechno si předem promysli třikrát a raději si to zapiš.

Teď váhám, jak pokračovat. Jestli se pustit do něčeho dalšího a učit se za pochodu nebo si napřed trénovat všechny možné fígle nanečisto. První možnost bude určitě zábavnější, ale druhá možná užitečnější. Ono nejde jen o šití na stroji, celkově moc neumím pracovat s látkama, se střihy a tak. Největší zážitek pro mě byl, když přijela na návštěvu moje máma a ukázala mi, jak na to, abych tu látku stříhala rovně! Docela pokrok od mého předchozího postupu "nějak to fiknu, když tak to stejně nebude vidět". Mám pocit, že nejvíc bych potřebovala jít na návštěvu k nějaké švadleně, sednout si tam do koutku a koukat, jak to dělá. Což asi nebude možné, takže se s tím budu muset poprat sama.

Hlavně bych se tomu měla věnovat častěji než doposud. Většinou se mi moc nechce, jenže mi se vlastně většinou nechce nic, jsem od přírody lenoch. Ale když se do toho (šití nebo čehokoli jiného) nakonec pustím, zjišťuju, že mě to baví a nechce se mi přestat. A šití by mě určitě bavilo víc, kdybych neseděla u naprosto nevyhovujícího stolku, u kterého mě po čtvrt hodině bolí záda.

Uvítám jakékoli tipy ohledně toho, jak se nejlépe naučit šít.

Jo a abyste neřekli, tak fotka, ale jenom z dálky.