Už je to tak, dneska jsem musela s kočárem do šaliny. Dlouho jsem se tomu vyhýbala, ale nakonec došlo i na mě. Ale všechno pěkně popořádku.
Unavena bojem s kojením, řekla jsem si včera, že potřebuji odbornou radu a napsala porodní asistentce, ke které jsem chodila na předporodní kurz. Paní vyřizuje maily hlavně pozdě večer (a to já už spím) a já jsem dneska ráno měla docela napilno s prckem (měl nějakou plačtivou). A tak se stalo, že jsem si její odpověď přečetla až těsně před jedenáctou. Nabízela mi svůj jediný volný termín tento týden, "zítra, čtvrtek 12.30 - 13.30." Paráda, řekla jsem si, tak tedy zítra. Až vzápětí mi došlo, že čtvrtek je už dneska a že to znamená být tam za hodinu a půl. Ale opravdu jsem tuhle konzultaci potřebovala, takže jsem odepsala, že teda jo, a vrhla se na přípravy.
Nejdůležitější bylo vyhledat si nízkopodlažní spoj, abych nemusela nikoho žádat o pomoc. Při tom jsem zjistila, že nízkopodlažní jednička jezdí jednou za tři čtvrtě hodiny. Paráda. Rychle jsem sbalila všechny nutné věci, oblíkla se, přemístila prcka do kočárku a vyrazila.
Cestou na zastávku nás chytila první přeprška. (A kromě toho mě oslovil nějaký misionář s poselstvím o rodině, ale to sem nepatří.) Samozřejmě jsem neměla deštník ani pláštěnku na kočárek. Váhala jsem, zda se vrátit a schůzku zrušit, ale déšť rychle přešel, takže jsem to riskla.
Šalinu jsem stihla, takže velké uf, nějak jsem se do ní i s kočárem nasoukala a hurá směr hlavák. Těsně před nádražím se objevil revizor a mně v tu chvíli došlo, že jelikož tramvaje bojkotuju už od května (naposledy jsem šalinou jela do porodnice), stihla mi mezitím propadnout šalinkarta. No ovšem, to je typické, říkala jsem si, ke všem problémům teď ještě budu platit pokutu. Navíc nestihnu návazný spoj, protože se budu zdržovat s revizorem. A pak se stal zázrak. Člověk, co stál vedle mě, neměl lístek. Revizor se tedy zastavil s ním a já byla zachráněna. Díky, neznámý černý pasažére.
Dojela jsem na místo, zrovna když začínala druhá přeprška. Tahle byla divočejší, ale protože jsem to měla od zastávky jen kousek, doběhla jsem skoro suchá a libovala si, jak mi to vyšlo. Teď tu hodinku pobudu a mezitím přeci musí přestat pršet.
Konzultace dopadla dobře a když jsem odcházela, svítilo sluníčko. A tak jsem zavolala P., který pracuje nedaleko, že bychom se za ním stavili a dali mu pusu. Cesta k němu trvá asi deset minut, prostě taková příjemná procházka.
Akorát jsme dorazili k budově, kde P. pracuje, a znovu se rozpršelo. Tentokrát už to nevypadalo jen na nějakou kratší přeháňku. Stáli jsme s P. v průjezdu a já dumala, jak se nejlépe dostat domů. Když déšť ustal, vydala jsem se na nejbližší zastávku tramvaje a byla jsem odhodlaná požádat někoho o pomoc s kočárem. Chvíli to dokonce vypadalo, že se obejdu bez pomoci, protože přijela jedna nízkopodlažní, ale bohužel mi ujela před nosem. A pak se znovu rozpršelo, tentokrát opravdu pořádně a vytrvale. Ztratila jsem všechnu svou odvahu, protože v tomhle počasí všichni nastupují co nejrychleji a komu by se chtělo otravovat se s kočárem. A tak jsem půl hodiny zbaběle čekala na další nízkopodlažní šalinu.
Prcek naštěstí celou dobu spal. Domů jsme se ve zdraví dostali a já si můžu gratulovat, že jsem první výlet tramvají zvládla. Ale je mi jasné, že bych měla zapracovat na asertivitě. Jenže když zrovna s tím jsem vždycky měla problémy... ale o tom podrobněji až někdy příště.
