(Ne)čtenářka

Dnes jsem dočetla Topolovu Sestru.

Nevím, jestli jste si někdo všimli malého boxu v pravém sloupečku (pod okýnkem O mně). Jestli jo, tak vám možná bylo divné, proč se tam nic moc nemění. Že by to bylo rozbité? Kéž by.

Dneska jsem konečně dočetla první knihu v tomto roce. Ano, nešálí vás zrak, je konec května a já přečetla první knihu. Vzhledem k tomu, že jsem vždycky patřila spíše do kategorie knihomolů, je mi z toho trochu do pláče.

Problém je v tom, že si nedokážu najít na čtení čas. A může za to, jak jinak, mimino. (Na někoho se to hodit musí,  že jo.)

Pamatuju si, jak jsem si loni v dubnu obnovila průkazku do knihovny, zaplatila poplatek na rok a půjčila si hromádku knížek. O měsíc později, pár dní před porodem, jsem měla nastoupit do nemocnice. Dopoledne jsem tedy ještě rychle šla vrátit knížky. A tehdy jsem byla v knihovně naposledy.

Se řvoucím miminem mi čtení moc nešlo. Pak na podzim a v zimě přišlo krásné období, kdy Jára spal odpoledne v kočáře, relativně dlouho (asi tak hodinku, myslím). Kroužila jsem po parku (spal jenom za jízdy) a spokojeně obracela stránky. Sice je trochu těžší u toho zároveň tlačit a řídit kočár, ale dalo se to. Na zimu jsem si kvůli tomu dokonce pořídila rukavice bez prstů, abych mohla otáčet stránky. (Stejně to moc nepomáhalo.)

Povzbuzena tímto úspěchem nastavila jsem si na Goodreads Reading Challenge - za rok 2012 přečtu 24 knih. 2 knihy měsíčně, to je prkotina, říkala jsem si. Jenže Járův denní rozvrh se změnil, navíc chodíme častěji na procházky s šátkem místo s kočárem, prostě už venku nečtu. A doma to není o moc lepší. Vždycky je něco důležitějšího, co je třeba udělat. Poslední možností by bylo číst v posteli, jenže máme v ložnici postýlku, takže smůla, žádné světlo, žádné čtení.

Za chvíli ze mě bude negramota, co nepřečte knihu, jak je rok dlouhý. Poradíte mi, jak to řešíte vy?

_______________________________________


Pod čarou mi dovolte omluvu. Vím, že jsem slíbila napsat o tom, jak dopadl kuchyňský experiment. Ale bylo toho teď nějak moc. Nemoc, svatba kamarádky, oslava prckových narozenin. Budu se snažit to sem napsat co nejdřív.

Výchova není žádná sranda

Anebo je? Jára si to očividně myslí.

Už několik měsíců se snažím naučit mimino, co znamená "Ne." Popravdě mu teda nezakazuju moc věcí, protože mi to připadá vyčerpávající a zbytečné. Ale hrabat v kočičích miskách s jídlem by nemusel.

V článcích o vývoji dětí se dočtete, že v tomhle věku (vlastně už dřív to psali, myslím, že někde kolem 10 měsíce, možná i před tím) děti slovu ne už rozumí, ale rozhodně jim nezabrání, aby pokračovali v zapovězené činnosti. A to je teda fakt.

U nás to probíhá asi takto. Jára se šine ke kočičím miskám. Já na něj: "Járo, ne!" Snažím se přitom tvářit vážně a mít ten správný, rozhodný tón hlasu. Mimino se zastaví a otočí se na mě. Zkoumavě. Jako by říkal: "Myslíš to vážně?" Já opakuju: "Ne!" Prcek se usměje. Vykouzlí ten nejkouzelnější úsměv, co má v repertoáru. Upřeně na sebe zíráme, já se stále snažím tvářit vážně, ale po pár vteřinách to vzdám. Nejde to. Tomu pohledu nelze odolat. Přes veškerou snahu mi zacukají koutky. A je to tu. Signál pro Járu, že žádné ne neplatí, spokojeně se otočí a pokračuje v cestě ke kočičímu žrádlu.

No co, časem to přijde a do té doby se aspoň hodně nasmějeme.

Mimochodem, dobrý článek o výchově (anglicky) je zde. (Už jsem ho před nějakou dobou dávala na G+, takže pro některé z vás to není nic nového, ale pro někoho třeba jo.) Inspirujte se francouzskými matkami. (I když já si popravdě myslím, že se to týká Evropy obecně, ale co já vím.)

Minimalistická kuchyně

A je to tu. Můj první pokus o změnu naší domácnosti v minimalistickou.

Začala jsem kuchyní, protože tam vlastně trávím nejvíc času, nejvíc ji používám. A přitom je tam takový chaos, že by člověk plakal.

Trocha (ale opravdu jen trocha) teori). Existuje více možností, jak ten velký úklid (a nejen v kuchyni) zvládnout. Můžete to dělat postupně. Skříňku za skříňkou, poličku za poličkou, věc za věcí. Anebo se do úklidu a zbavování se věcí vrhnete po hlavě a uspořádáte třeba balicí večírek.

Musím se přiznat, že tahle představa se mi hrozně líbí. Prostě sbalíte všechno, co máte doma, a pak postupně vybalujete jen to, co potřebujete. Po plus minus týdnu máte hotovo. Co jste nevybalili, pravděpodobně nepotřebujete. Dobrá, pro jistotu ještě kouknete na věci, které zůstaly zabalené, přeci jen by se tam mohlo najít něco užitečného. Ale většinu z toho nepoužíváte a nemusíte skladovat doma na dobu "až jednou".

Zní to dost šíleně, že? A hlavně, jak si uvědomuji, dost neprakticky pro rodinu s dítětem (chlapci, jejichž blog jsem výše linkovala, jsou oba svobodní a bezdětní). Jenže ta myšlenka mi pořád vrtala hlavou. A pak jsem si řekla, co takhle udělat jenom mini packing party. Pro naši kuchyň. Protože popravdě řečeno, v té místnosti byl takový zmatek, že jsem vůbec nevěděla, odkud kam, kudy, jak se do toho pustit.

Tady vidíte naši kuchyň před velkou akcí. Přecpaná. A to jsem před focením poctivě uklízela.

Zajímavé je, že v předchozím bytě jsme měli linku a vůbec prostor v kuchyni daleko menší. Když jsme se přestěhovali sem, byla jsem nadšená. Takový obrovský prostor. Jenže za pár týdnů jsme zase zjistili, že máme prostě malou kuchyň.

Myslím si, že člověk má prostě tolik krámů, jak velkou má kuchyň, byt, dům... Hromadíme a hromadíme a když vidíme prázdnou poličku, musíme ji zaplnit. A pak nemáme místo, tak přikoupíme poličky. Takový začarovaný kruh. A já se rozhodla z něj vystoupit.

Takže jsme minulé úterý sbalili všechno, co bylo v lince, na lince, na skříňkách, na regále, na myčce, na ledničce. Trošku nám tu teď překážejí krabice na zemi, ale ten týden to vydržíme. A vy, jestli chcete vědět, jak tenhle experiment dopadl, vydržte tak dva, tři dny a vše se dozvíte.



Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Nemoc zákeřná

Járův boj s virózou.

Asi jsme se měli moc dobře. A já jsem to opovážlivě říkala nahlas. Možná jsem si i drze myslela, že to mateřství začínám zvládat a že to vlastně není zase taková fuška. A tak se vesmír rozhodl, že mi připomene, jak na tom vlastně jsem.

Jára ochořel.

Nejprve dostal rýmu. Poslední týden v dubnu. Nic moc vážného. Trochu mu teklo z nosa, ale jinak byl v pořádku, žádná teplota, veselá nálada, prostě pohoda.

Pak přes víkend začal kašlat. Znělo to dost ošklivě, takový ten "vlhký kašel", jak říkají doktoři, já říkám, že to v něm chrastí jak v rozbitých hodinách. Tak jsme šli minulé pondělí k doktorce. Dostal nějaké kapky, sirup, žádná antibiotika. Na ty to prý rozhodně není. No sláva.

Během týdne se zlepšila rýma, ale kašel furt. Nálada nic moc, ale ještě pořád se to dalo, hrál si se vším možným a dobře (a hodně!) spal. A pak ve čtvrtek večer teplota. 38. No, stejně jsme šli v pátek na kontrolu. Prý se to poslechově lepší. Jen ta teplota, no, sestřička píchla Járu do prstu a že to na antibiotika není. Ale jen tak pro jistotu mi je paní doktorka napsala. Jen kdyby se to nelepšilo, ale ono určitě bude. 

V pátek večer teplota vyletěla na 39, v noci ke 40. Do prkýnka (na blogu se snažím být slušná)! Moje miminko mělo poprvé horečku a hned takovou. Byla jsem přesvědčená, že se stane něco strašného. Nastudovala jsem si na internetu všechno o febrilních křečích, našla si číslo na pohotovost a čekala, co bude... Nebylo nic. Naštěstí. Kromě teda horečky, která pokračovala ještě v sobotu, a tak jsme museli nakonec ta antibiotika z lékárny vyzvednout a začít mu je dávat.

V neděli byl bez horečky, tak jsme si říkali, no hurá. Léky zabraly, teď už to bude dobré. Dneska ráno se Jára vzbudil a byl puntíkovaný. Přes noc se osypal. Vypadá, jako by měl hodně předčasnou pubertu. 

Tak zas k doktorce, poslala nás tentokrát na krev, ale výsledky byly ok, podle krve je zdravý. Příčina vyrážky může být, jak jsem pochopila, cokoli. Antibiotika, jídlo, nějaká další viróza.... uíííí! 

Navíc už prcek rozhodně nemá dobrou náladu. Z mého veselého, samostatného chlapečka se stalo mimino, co furt kňourá a chce se chovat. Kdo by se mu taky divil. Ale i když chápu, že je mu blbě, po několika hodinách poponášení a dělání šššš šššš šššš ho mám plné zuby. Takže si ještě ke všemu připadám jako zrůda, co nemá dostatek trpělivosti pro své nemocné trpící dítě. Obzvlášť to vynikne vedle mého milého, trpělivého, mírně flegmatického muže.

Dobrá, vesmíre, pochopila jsem, lesson learned, mohl bys zase vrátit všechno do normálu a způsobit, aby se Jára co nejrychleji uzdravil? Poníženě prosím, prstíčkem hrabu. 

Oblíbený rodič

Jára má jasno.

Já: Řekni máma.
Jára s andělským úsměvem: Táta!

Čekám, kdy mě praští po hlavě paličkou a zařve: "Nejsi táta!"

Minimalismus na síti

Prvním krokem každého, kdo se rozhodne být minimalistou (aspoň co jsem zatím zaznamenala), je vyházet z domu všechny nepotřebné věci. K tomu u nás rozhodně dojde, nebojte se, ale když jsem se na svůj život kriticky podívala, zjistila jsem, že nejvíc "marastu" mám v té části virtuální.

Ráda bych zdůraznila, že tady jde opravdu o můj život a mou konkrétní situaci. Neberte si z následujících řádků, že považuji internet za zlo a na všechny, kdo ho používají k práci či k zábavě, se dívám svrchu.

Trávila jsem spoustu času u internetu, místo abych dělala něco užitečného. A nejhorší bylo, že jsem měla pocit, že to dělat musím. Takhle to na mě působilo. Vždyť je tam přeci spousta informací, vážných i nevážných, a já je musím přečíst, jinak se stane něco strašného.

Když už mi i P. (kterého by jistě mnozí označili za počítačového maniaka) naznačoval, že se mnou není něco v pořádku, rozhodla jsem se jednat. A zde jsou zatím nejvýraznější výsledky:

Facebook


Ne, nepřestala jsem ho úplně používat. (Ale klidně můžu kdykoli přestat. No vážně. Fakt!) Ale kriticky jsem se podívala na příspěvky, které se tam objevují. A na seznam svých "přátel"

Měla jsem jich přes 200. To není málo. (Ano, je to málo ve FB světě, ale já mluvím o realitě.) A tak jsem si položila otázku. Mám opravdu ve svém životě 200 lidí, kteří jsou pro mě tak blízcí nebo zajímaví, abych si s nimi chtěla vyměňovat detaily o svém životě? Opravdu mě zajímají fotky bývalé spolužačky z gymplu, se kterou nemám naprosto nic společného? Nebo příspěvky bývalého kolegy z práce, se kterým jsem v reálu nikdy ani pořádně nemluvila?

Zredukovala jsem svůj seznam přátel na 90. Stále je to docela hodně, ale jsou to opravdu lidé, se kterými bych nechtěla ztratit kontakt, nebo takoví, kteří mi něco dávají, tzn. například linkují odkazy, které mi přijdou zajímavé, nebo máme podobný hudební vkus apod.

Taky jsem zásadně zredukovala počet skupin, do kterých jsem se v počátečním FB nadšení přihlásila.

Fóra


Chodila jsem na dva diskuzáky. A trávila u nich hodiny. Vždycky bylo ještě něco dalšího, co se dalo číst.

Nejhorší na diskuzních fórech je to, jak rychle přibývají příspěvky. Měla jsem pocit, že tam opravdu musím být tak dlouho, abych držela tempo. Navíc na fórech nejde jen o vyměňování informací, nestačí si příspěvky přečíst dodatečně, jako třeba noviny nebo blogy. Probíhá tam interakce mezi lidmi a člověk tak nějak chce být při tom. A vstupovat do toho. Je to podobné, jako když sedí parta kamarádů v hospodě. Pokud vám o tom bude za dva dny někdo vyprávět, i když vám všechno popíše do detailů, nebude to ono.

Nakonec jsem se odhodlala k radikálnímu kroku. Napsala jsem adminovi jednoho z těch diskuzáků (kam jsem chodila asi šest let), aby mi zrušil účet. Prostě jsem věděla, že mít ho tam, nevydržím to fórum bojkotovat. Udělal to a mně bylo divně. Ale za pár dní to přešlo. (Konec konců, ty důležité lidi odtamtud už mám dávno v přátelích na FB :))

Na druhém diskuzáku jsem si účet nechala, ale odhlásila jsem si odběr všech oblíbených vláken, až na jedno, týkající se dětí. Myslela jsem, že by se mi mohlo ještě někdy hodit. Ale stala se zvláštní věc, od té doby jsem tam nebyla a i když mě občas napadne, že bych se na to či ono ohledně mimina mohla na fóru zeptat, nakonec nad tím vždycky mávnu rukou. Naučila jsem se bez nich žít.

Blogy

Moje RSS čtečka momentálně obsahuje 42 různých blogů. Některé z nich jsou pravda už nějakou dobu neaktivní. Ráda bych to protřídila, ale zlobí mě Google Reader - když si nějaký blog odhlásím, řekne mi, že to udělal, ale při další aktualizaci ho vrátí zpátky. Ach jo. Až tohle někdo z Googlu spraví (nebo přijdu na to, jak to udělat jinak), určitě nějaké blogy zredukuju. Každopádně jsem si přestala bookovat všechno, na co narazím. Dávám si tam jen blogy, které mi můžou opravdu něco užitečného dát.

V souvislosti s tím mě ještě napadá jedna věc - snažím se neduplikovat zdroje. Když má nějaký web RSS zdroj a zároveň stránku na FB, kde zveřejňují odkazy na nové články, je zbytečné sledovat je tam i tam. Rozptyluje mě to.

To je asi všechno o aktuálním stavu mé virtuální existence. Musím říct, že jsem tímhle zredukováním získala spoustu času, který teď můžu trávit něčím zábavným a užitečným (třeba psaním na blog :))


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Health month - čtvrtý měsíc

Ani jsem se nenadála a duben skončil. A tak spěchám se shrnutím toho, jak se mi dařilo v boji za zdravější život a lepší návyky.

Pravidla na duben byla tato: třikrát týdně se věnovat něčemu užitečnému, nemlsat a cvičit 20 minut denně alespoň šest dní v týdnu.

První půlka měsíce byla těžká. Hodně těžká. Nevím proč, asi že jsme hned na začátku dubna byli pět dní pryč z domu a já z toho všeho vypadla. Dostat se po návratu zpátky do vyjetých kolejí mi trvalo pak ještě asi týden. Pak se to ale zlomilo a Danka se změnila v produktivní osobu, která vše s úsměvem zvládá. Zvláštní. Kéž bych přišla na ten spouštěcí mechanismus.

No nic, je tu nový měsíc a já se rozhodla, že už mám plné zuby neustálého opakování pořád stejných věcí. Chce to něco čerstvého. Takže na květen jsem si uložila:

- Cvičit 20 minut denně alespoň 6krát týdně - no dobře, to není moc nové, ale tenhle návyk je užitečný a já ho potřebuju ještě upevnit

- Meditovat 2 minuty denně alespoň 6 dní v týdnu - nejsem nějak moc zapálená do spirituality a takových věcí, ale inspiroval mě článek na zenhabits. Vypadá to vlastně dost jednoduše, ale není. Myslíte si, že dokážete na 2 minuty vypnout hlavu a soustředit se jen na svůj dech? No, já ne. Tak jsem si říkala, že to zkusím. Třeba mi to pomůže naučit se soustředit i na jiné věci. (Víte, jak se říká, že ženské umějí dělat víc věcí najednou? Je to pravda, aspoň u mě, ale považuju to spíš za prokletí. Já ne že umím dělat/myslet na víc věcí najednou, já se prostě neumím soustředit jen na jednu věc.)

- Alespoň 4krát týdně pracovat na věcech ze seznamu úkolů - snažím se pořád najít si pro sebe ideální systém na time management. Až ho najdu, dám vědět.

Takže s chutí do nového měsíce, květen jsem měla vždycky moc ráda, je to skvělý měsíc. 

Poznámka: Pokud se taky pokoušíte o nějaké změny životního stylu, koukněte na healthmonth.com a hrajte se mnou.


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Minimalismus podle Danky

Jedna z výhod mateřské dovolené (aspoň pro mě) je to, že mám čas přemýšlet o životě.* O tom, jaký život vedu. A jaký bych vést chtěla.

Dlouho jsem netušila, že všemožné představy a ideály, které o životě mám, mají jméno. To jsem objevila až nedávno. Už jsem se o tom zmínila tady, směr, který mě oslovuje, se jmenuje minimalismus.

Zřejmě by bylo nošením dříví do lesa nějak se o minimalismu rozepisovat. Aspoň já jsem při svém brouzdání po internetu získala dojem, že minimalismus teď frčí. V zásadě jde o to, soustředit se v životě na to podstatné a zbavit se všeho okolo. Co je podstatné si samozřejmě určí každý sám.

Mně osobně se líbí, že tenhle životní styl je ve své podstatě dost eko (-logický i -nomický) a taky dost praktický, tím myslím, že to nejsou jen nějaké vznešené abstraktní myšlenky (i když těch se najde samozřejmě taky dost), ale i věci, které člověku pomohou v každodenním životě.

Ve zkratce, pokud vás to zajímá, budu sem čas od času psát i články o tom, jak si zjednodušuju život. Pokud ne, tak podle štítku minimalismus na začátku článku jednoduše poznáte, o co jde. A samozřejmě neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.


* Nejsem si úplně jistá, jestli je to zrovna tou mateřskou nebo prostě věkem. Každopádně se to teď děje.

Eco Capart

Obvykle reklamu nedělám, ale myslím si, že v tomhle případě to stojí za to. Chci (nejen) maminkám (nejen) z Brna doporučit obchůdek s dětskými věcmi Eco Capart.

Zaměřují se hlavně na látkové pleny a věci pro nošení dětí, ale koupíte tam i hračky nebo eko drogerii.

A teď proč vlastně tenhle obchod doporučuju, když je takových na internetu spousta? Inu, právě proto. Všimněte si, že v téhle oblasti se rozhodně nebojuje cenou. Všechny tyhle eko věci koupíte všude přibližně za stejný peníz. Co ale může dělat rozdíl, je přístup k zákazníkovi.

Dřív jsem chodila do jiného brněnského obchodu (nebudu ho jmenovat, ale brněnské eko matky asi budou vědět). Co jsem potřebovala, to měli, ale vždycky jsem měla tak trochu pocit, že je tam obtěžuju. Nebyli vyloženě nepříjemní, ale extra přátelští taky ne.

Pak otevřeli Eco Caparta, tak jsem se tam šla mrknout. Příjemná obsluha, ochotná poradit, milá v každém ohledu.

Včera jsem objednávala z jejich stránek nějaké věci, že si je dneska vyzvednu. Dárky pro kamarády, ke kterým jedeme na víkend. Paní mi dneska volala, že bohužel jednu z těch věcí nemá, ale že ji napadlo, že to třeba potřebuju rychle, tak jsme se domluvily na jiné variantě.

Pro srovnání, ve výše zmíněném nejmenovaném obchodě jsem si takhle taky jednou objednala věci k osobnímu vyzvednutí, všechny měly být na skladě, ale holt se stalo, že nebyly. Nikoho ani nenapadlo mi dát vědět, že je třeba na to čekat déle než bylo původně uvedeno.

Možná jsem postižená od té doby, co jsem dělala v zákaznickém servise, možná je to taky tím, že jsem strašně nesmělá a potřebuju, aby na mě lidi byli hodní. Já prostě na přístup k zákazníkovi dám ze všeho nejvíc. Takže pokud potřebujete nějakou tu plínu nebo šátek, zkuste Eco Caparta.

Poznámka: Jediná nevýhoda je, že se musí platit hotově, ale je to v centru, bankomat na každém rohu, tak se to dá zvládnout.

Health month - třetí měsíc

Tak a je tu shrnutí za březen (rozhodla jsem se, že psát shrnutí každý týden opravdu není třeba, měsíčně to postačí).

První půlka března byla skvělá, dařilo se mi všechno dodržovat a bylo mi fajn. Pak jsme odjeli k našim a většina předsevzetí šla do kytek. Inu, jiné prostředí, kterému jsem se musela přizpůsobit. Ale bylo to příjemné, odpočinula jsem si a načerpala sil do nového měsíce.

Do dubna vstupuji se třemi pravidly:

- Do meaningful work at least 3 times a week - stále se mi nedaří se pořádně do něčeho pustit. Večery jsou líné, trávím je většinou u internetu nebo sledováním nějakého seriálu. Musím se vyhecovat a tyhle zabíječe času omezit.

- No snacking - už se mi to celkem daří, ale neuškodí se ještě jeden měsíc pořádně hlídat, ať mi to přejde do krve

- Exercise for 20 minutes at least 6 days a week - cvičení jsem měla v denním plánu, ale s tím je amen (vysvětlím níže), tak jsem z něj vytáhla aspoň to cvičení jako nejdůležitější položku.

Oproti minulému měsíci vynechávám pravidlo Follow on my daily schedule, protože jsem zjistila, že prcek mi prostě nějaké přesnější plánování neumožní. Ale většinu těch věcí už stejně dělám automaticky (jen si občas zapomenu vzít léky, ajaj), takže svůj účel to splnilo. Ze stejného důvodu nepokračuju s pravidlem ohledně procházek, stala se z toho rutina, jak jsem chtěla, navíc s hezkým počasím (no, dneska tam teda zrovna moc hezky není) to jde samo.