Ze života hrochů

Konkrétněji ze života jedné hrošice, totiž mě.

Přesně tak se totiž momentálně cítím. Jako bych přibrala ne deset, ale nejmíň padesát kilo. Nepohyblivá, funící masa, které by bylo nejlépe naložené někde v bahně v savaně, jenže místo toho trčí ve střední Evropě na přelomu podzimu a zimy.

Funím pořád, stačí třeba jen vyndávat prádlo z pračky nebo sbírat rozházené hračky. A co teprve, když je potřeba někam vyrazit, a třeba ještě s Jájou. Přichystat ho na ven je výkon, po kterém jsem úplně zpocená a vyplivnutá, a to jsme ještě nevyšli ze dveří.

Jasně, není to pořád stejné. Mám dny, kdy si klidně popojdu dvě zastávky pěšky. Ale taky takové,  kdy se zadýchám jen při přestupu na Nových sadech, když přecházím z jednoho ostrůvku na druhý. A mám-li bejt upřímnej, musím říct, že převažujou ty druhý. 

Nepamatuju si, že by to tak bylo u prvního těhotenství. Ani to břicho jsem neměla tak obrovské, tím jsem si jistá, protože jsem pořád fňukala, že to na mě není vidět a že ve srovnání s ostatníma holkama / ženama ve stejném měsíci vůbec nevypadám těhotná. Až teď si uvědomuju, jak jsem byla hloupá.

Taky se tentokrát pořád něčím cpu. Nemůžu si pomoct. Svádím to na Kolomana, ale nevím, nevím, co budu dělat, jestli to po porodu nepřejde. Na koho se budu vymlouvat? To při prvním těhotenství jsem měla chuť na samé zdravé věci, na oběd jsem chodila do Rebia a z vůně (smradu?) přepáleného tuku a fast foodu obecně se mi zvedal žaludek. Tentokrát mám furt chuť na sladké a nezdravé věci. K obědu jsem si většinou dávala cokoli, co bylo s hranolkama. A větrník na závěr. Stydím se, jen když to sem píšu. Slibuju si, že teď, když jsem doma, tak budu o správné stravování víc dbát, ale kdo ví, jak to dopadne.

Jo a ještě něco - Pawlovská pěkně kecá - hroši pláčou. Aspoň teda já. Dneska nám na předporodním kurzu pouštěli nějaká videa, znáte to, čerstvě narozená miminka, šťastní a spokojení rodiče (no a i trocha toho, co tomu předchází, ale nepůjdu do detailů) a já se celou dobu snažila, ať není moc vidět, že se mi tlačí do očí slzy. Pak jsem nenápadně mrkla bokem a co nevidím - nejsem v tom sama. Paní vedle mě zrovna hledala kapesník (a ne, nebylo to rýmou). Hned jsem byla trochu klidnější, že v tom nejsem sama. Jen pevně doufám, že to po porodu brzo přejde, protože mě rozbrečí kde co a na veřejnosti to může působit trapně.

O výchovách

Původně jsem chtěla psát sebelítostivý příspěvek o tom, jak jsem nemocná, nikdo mi nepomůže, nikdo mě nemá rád... ale nakonec jsem si řekla, že vás toho ušetřím a místo toho budu zase dělat chytrou.

Tentokrát o výchovách. Ano, nikoli o výchově, ale o výchovách - mám na mysli tu výtvarnou, hudební, tělesnou.

Posledních pár dní usedám večer co večer k šicímu stroji a snažím se dohnat nějaké resty (protože ta nově narozená mimina v okolí, které jsme ještě nepodarovali, nějak rychle rostou). A tak mě jednou napadlo, co by tomu asi řekla kterákoli z mých bývalých učitelek výtvarky, pracovky apod. Asi by se divily, že zrovna já, takový výtvarný antitalent jsem se dala na ruční práce. A dokonce mě to baví.

Druhá věc, která mě k úvahám na tohle téma přivedla, je Jájova nová zábava - koukat se, jak máma kreslí auto. Moc mi to pravda nejde, ale jednak jsem tu široko daleko jediný dospělý, a pak taky ve svém věku ještě nemá tak vysoké estetické nároky. Zato já, když se na ty svoje malůvky koukám, říkám si, že jsem zamrzla někde ve školce.

A nakonec je to jen logické. Když jsem totiž byla ve školce, kreslení apod. se mi nijak neprotivilo. Pamatuju si, jak jsme si doma s mladším bráškou kreslili a pak ta dílka vystavovali. Nepotřebovali jsme k tomu žádný podnět zvnějšku, prostě nás to bavilo.

Jenže pak přišla škola a já jsem se dozvěděla, že malovat neumím. Nepamatuju si jedinou učitelku, která by se mě snažila nějak vést a pomoct mi. Prostě uděláte to takhle a takhle, na konci hodiny to odevzdáte, no Maruško, ty to máš hezké, no Danuško, tobě se to teda nepovedlo.

Možná to máte někdo podobně, když ne s výtvarkou, tak třeba s hudebkou. Myslím si, že všechny malé děti mají rády muziku, zpívání, rytmus. Pak přijdou do školy a část z nich se dozví, že mají teda smůlu, protože zpívají falešně. A konec.

Přitom jsou to věci, které se taky dají naučit. Jistě, jen do určité míry, ne každý bude akademický malíř nebo operní pěvec s absolutním sluchem. Ale každý se snad může naučit zazpívat jednoduché melodie nebo namalovat strom. Problém je, že u nás se to neučí (nebo alespoň to tak bylo, když jsem do školy chodila já), výtvarná a hudební výchova pracují jen s lidmi, kteří už to umí. Ostatní vyřadí hned na začátku.

A to nemluvím o výchově tělěsné, kde jsem to jako obtloustlá holčička, která neumí přeskočit přes kozu, neměla příliš jednoduché. A přitom jsme u nás v ulici nejvíc času trávili venku hraním vybíjené, taky jsem dost dlouho chodila do tanečního kroužku, takže nechutí k pohybu jsem opravdu netrpěla. Ale marná sláva, v těláku jsem byla brzy zařazená do té skupiny, která na to nemá.

Já teda chápu, že učitelé a učitelky si užívají ježdění po výstavách s talentovanými kreslíři, s nadšením zakládají sbory pro nejlepší zpěváky ze školy nebo s chutí sestavují družstvo nejlepších basketbalistů, se kterými potom obrážejí krajské soutěže. Ale možná by občas mohli pracovat i s těmi méně nadanými.

Jak si to tak po sobě čtu, zdá se, že mi z toho vylezl taky sebelítostivý příspěvek, ale tak to nebylo myšleno. Jen bych chtěla doufat, že se situace už trochu změnila, a že se Jájovi ve škole nestane to, co mě. Možná jsou ve školství důležitější problémy (kdo by se staral o kreslení, když děti neumějí číst a psát), ale přijde mi prostě škoda, že se v dětech tyhle sklony zabíjejí jen proto, že v nich nejsou nejlepší.

Jogurt!

Jára dneska snědl 3 bílé jogurty! Musím to sem napsat, protože ještě nedávno by jogurt nedal do pusy. No, přesněji, ještě nedávno to vypadalo, že už nikdy nedá do pusy nic jiného než čedar nakrájený na kostičky. A dneska si sám řekl, že chce k dopolední svačině jogurt. A odpoledne to zopakoval a dokonce si řekl o nášup. A pak ten jogurt sám (!) snědl lžičkou (!).

Hned jsem si ho musela vyfotit, tady je důkaz. Mám nesmírnou radost (a přitom je to taková blbost, že jo :)).

Finito

Tohle měl být můj poslední pracovní týden. Malovala jsem si, jak stihnu do čtvrtka dodělat co nejvíc věcí, pak se důstojně rozloučím s kolegy, už jsem měla v hlavě i koncept rozlučkového mailu (nesmějte se, kdo je připraven, není ohrožen), a od pátku si budu užívat mateřskou.

Jenže jako vždy, máma míní, dítě mění.

V úterý jsem stihla akorát dorazit do práce, vyřídit jeden telefonát a vzápětí mi volali ze školky, že J. má teplotu a kašle, abych si ho vyzvedla. Tak jsem se domluvila s šéfkou, že si teda vezmu na zbytek týdne volno, ostatním řekla jen ahoj a vyrazila zase zpátky k domovu.

Jája teda nevypadal nemocný ani trochu a teplotu už taky neměl, ale ten kašel, to musím uznat, ten nebyl hezký. A do toho rýma. Klasické protivné nachlazení. Ale zvládáme to zatím oba více méně dobře, teď tu vedle mě poskakuje na židli a kdyby občas nezakašlal, tak si pomyslíte, že simuluje.

A mě už zbývá jen zajít si zítra pro pár věcí, co mi v práci zůstaly, rozdat rozlučkové sušenky (které musím ještě dneska upéct) a pak už bude tahle kapitola definitivně uzavřená (pokud nepočítám epilog v podobě vánočního večírku, na který se chystám). A já budu opět matkou na plný úvazek.

Peču chleba

Zase jsem o krok blíž tomu stát se tou správnou ženou, co ženou, přímo bohyní domácího krbu, jak je známe z legend a vyprávění prababiček. Ještě mi teda chybí asi sto tisíc dalších kroků, na které budu pravděpodobně potřebovat několik následujících životů... ale aspoň o píď jsem se posunula.

Peču kváskový chleba. Chlubím se tím sice na druhém blogu, ale protože tam nikdo nechodí (protože tam skoro nepíšu), tak se musím pochlubit i tady.

Halloween

(Píše se to takhle?)

Donedávna šel tenhle svátek naprosto mimo mě (jako ostatně většina svátků). Ale s dítětem se očividně mění i toto. Už je to tady! Společenský nátlak!

No dobře, trochu samozřejmě přeháním, prostě ve školce se rozhodli, že H. slavit budou a že mají děti přijít v kostýmu. Cože? vyděsila jsem se. A jak to mám asi udělat? Půjčovat nebo kupovat kostým na jedno použití, to jsem hned zavrhla. Něco sama vyrobit? No, kdo mě znáte, chápete, že by to dopadlo katastrofou, moje výtvarná stránka je dost zakrnělá a navíc bych musela začít tak rok předem.

Nakonec jsem usoudila, že bych možná zvládla namalovat prckovi na obličej čumáček a pár fousků, když tak miluje kočky. Vydala jsem se do hračkářství, utratila těžce vydělané peníze za barvy na obličej, našla si pár inspirativních obrázků na internetu a dnes ráno jsem se do toho neohroženě pustila.

Teď by měla následovat fotka, ale musím vás zklamat. Nakonec jsem ten svůj výtvor raději ani nefotila. To mě totiž nenapadlo, že malovat J. na obličej nebude jen tak. Dotknete se ho štětečkem/tužkou, on se rozřehtá a pak si začne utírat obličej. To vědět, tak vstanu o dvě hodiny dřív, aby se to stihlo.

Ještě štěstí, že je mu to zatím naprosto jedno. Vesele odešel do školky, obličej pokrytý šmouhami, které možná vzdáleně připomínají čumáček a fousky. Má důležitější věci na starost. Ale co já ubohá budu dělat, až doroste do věku, kdy mu to jedno nebude? Abych se začala poohlížet po půjčovně kostýmů.

Do uší

Dneska to nebude nic objevného ani zábavného, ale tak nějak mám chuť vám sem něco napsat, i když by to měla být úplná banalita.

Čím víc se blíží můj poslední pracovní den, tím víc se ve mně probouzí můj vnitřní lenoch... no prostě se mi v práci vůbec nic nechce.

Tak jsem se poslední dny snažila motivovat hudbou, ale zjistila jsem, že není tak jednoduché vybrat tu správnou. Rammstein nebo Psí vojáci mě sice nakopli, měli jste vidět, jak bleskově mi běhaly prsty po klávesnici, ale když zazvonil telefon, měla jsem co dělat, abych na zákazníky neštěkala.

Dneska jsem na Youtube klikala tak dlouho, až jsem se proklikala k téhle paní. Zatím mě hodně baví a na zákazníky jsem nesmírně milá, takže to asi funguje. Užijte si - Yasmin Levy.

Kyblík

... nebo tak něco.

Prostě jsem si řekla, že bych měla zase pohnout s šitím. Abych aspoň část z toho, co jsem si předsevzela, bylo hotovo, než půjdou děti na vysokou. (Na druhou stranu, když budu váhat dostatečně dlouho, pořídí si mé děti vlastní děti, pro které bych pak mohla taky něco spíchnout. No ale co kdyby o mé neumělé rukodělné výrobky nestáli.)

A tak jsem konečně došila látkový "kyblík" na hračky. Je to jako vždy velmi křívé... tedy hand made. Vycpávala jsem ronarem, nebo jak se ten bazmek jmenuje, a naprosto jsem si s tím nevěděla rady. Teda nažehlit to šlo, ale jak potom pracovat s tou vyztuženou látkou, to mi je záhadou. No a šití dokola (přišívání dna toho kbelíku), to je taky legrace. (Možná by mi to šlo líp, kdybych na šití sáhla častěji než jednou za měsíc.)

Obrázek vkládám spíš jako dokumentaci, k chlubení se to moc není. Ale hlavní je funkčnost, že ano. A ovce, ovce jsou super, J. ujíždí na Shaun the Sheep, tak by se mu to mohlo líbit.

Jo a návod zde, kdyby měl někdo zájem.

Letošní podzim...

... už mě pěkně sejří.

Aby bylo jasno, podzim mám ráda, je to moje nejoblíbenější roční období. Ale když máte už třetí týden nemocné dítě, tak to i s tak silnými city zamává... Ale zas kdo ví, třeba za to podzim nemůže...

Každopádně jsem od včerejška doma s prckem. Moje představa, že ho v neděli přivezeme od babičky a v pondělí pošleme do školky, se ukázala mírně naivní. Doktorka mu koukla do krku a doporučila ještě týden doma. Tak jsem si rezignovaně nechala napsat ten paragraf, co se mu už dva týdny vyhýbám.

Nakonec proč ne, říkala jsem si, odpočinu si od práce, strávím zas nějaký čas se svým prvorozeným, brzy se tu objeví Koloman (pracovní název) a dny, kdy jsme mohli být s Jájou jen sami dva budou nenávratně pryč. Ano, takhle jsem si to malovala, ale to bylo včera.

Včerejšek ještě ušel, protože jsme polovinu dne procourali po městě - k doktorce, do nemocnice pro výsledky OGTT, zanést do práce papíry o nástupu na paragraf - než jsme se rozkoukali, bylo poledne, oběd, pak se spí a pak už se to vždycky nějak doklepe. J. byl dokonce tak hodný, že jsem si v klidu stihla dočíst knihu.

Dneska je ovšem situace jiná. J. běhá po bytě (opravdu nevypadá nemocně) a já se snažím dohlídnout, aby se nepřizabil. Chápu ho, nejradši by šel ven na nějaké hřiště a ta zákeřná nemoc mu to překazila. Tohle všechno snáším, ale ve chvíli, kdy dojde na jídlo, jsou všechna moje předsevzetí o tom, jak budu milá a chápající matka, naprosto k ničemu. Nejprve odmítl jogurt s domácím džemem (kdo sakra odmítne domácí džem!), pak si vyžádal "Chci sýýýýýýýr," a následně ten sýr odmítal vložit do úst. Oběd - stejné drama. S nadšením se vrhá ke stolu, "Knedlík, knedlík," a pak do něj horko těžko vpravím pár soust.

Pokud bych se na to chtěla dívat pozitivně, tak aspoň nemusím vařit, protože jídlo si nosíme ze školky, navíc díky tomu, jak málo toho sní, se za těch 75 korun denně najíme oba.

Doufám, že teď bude aspoň dlouho spát, abych stačila nabrat síly. Je teprve úterý.

Bezdětní

Dneska ráno mě poprvé pustili sednout v tramvaji. Tak jsem si při té příležitosti řekla, že bych měla zase něco napsat na blog. Dost to teď flákám a přitom se dějí věci...

No vlastně zas nic tak světoborného. Akorát dítě je stále nemocné. Na začátku září jsem se zmiňovala, že J. měl angínu. Tak jsem si hezky nechala napsat paragraf a byla s ním skoro dva týdny doma. Pak šupajdil zpátky do školky, pobyl tam týden a kousek a začal zase kuckat. Nezbylo, než ho nechat opět doma.

Jenže znovu na paragraf se mi z mnoha důvodů nechtělo. A tak jsme povolali babičku. Byla tak hodná, že se k nám na týden nastěhovala a trávila dny tím, že se snažila přesvědčit Jáju, aby bral léky a aby se nevrhal po hlavě z postele apod.

Na konci týdne už toho měla pochopitelně plné zuby (i když to vlastně probíhalo lépe, než jsem očekávala - když očekáváte katastrofu, můžete být jen příjemně překvapení) a chtěla jet domů. Jenže mrně bylo stále nemocné. Já na paragraf pořád nechtěla. A tak jsme museli přistoupit k poslednímu možnému řešení - dítě pojede na týden k babičce!

Proč ten vykřičník? Protože je to poprvé, co Jája spí někde jinde a tráví celé dny s někým jiným. Netušili jsme, jak to zvládne on, jak babička a v neposlední řadě, jak to poneseme my. Ale jednou se to zkusit musí, že jo.

A tak v pondělí, hned poté, co ho prohlídla paní doktorka a napsala mu antibiotika (achich), zamířil Jája směr sever. Teda ne sám, na Honzíkovu cestu je přeci jen ještě malý, vezl ho tam tatínek.

A jaké že to teda je? Divné. V pondělí večer jsme leželi v posteli, koukám na tu prázdnou postýlku a je mi teskno. Říkám si, že jsem trubka a neměla bych to tak prožívat, když vtom P. smutně prohlásí: "Ale je tu bez něj nějak smutno."

A tak nějak to šlo celý týden. Ani jsme své znovunabyté svobody pořádně nevyužili, do kina jsme nešli, nechtělo se nám (stejně nic pořádného nehráli). Jediná výhoda snad byla, že jsme se po dlouhé době vyspali, aniž by do nás někdo celou noc kopal. Ale stejně se nemůžu dočkat, až si pro něj dneska odpoledne pojedeme.