Opět se ukazuje, že můj mateřský instinkt prostě nefunguje.
Minulý týden jsem měla pocit, že prcek vůbec nejí a že je všechno špatně. Paní doktorka přišla v pátek, převážila ho a řekla, že hezky přibírá a všechno je ok. Tenhle týden mám den ode dne lepší pocit, říkám si, že to půjde, mimi je čím dál tím spokojenější (rozuměj méně nespokojené, ke spokojenosti má ještě daleko). A pak dorazíme k paní doktorce, ta ho zváží a zjistí, že skoro nepřibral.
A přitom šlo dneska všechno jako na drátkách. Mimís se v poledne nadlábnul a spokojeně usnul, takže jsem dokonce ještě stihla odstříkat mlíko. Pak jsme vyrazili, šli jsme trošku oklikou, prcek spal, máma si užívala pohybu na sluníčku a s radostí se rozhlížela po městě. (Kousek od mé alma mater jsou dvě nové kavárny, tam musím zajít, jenom to bude trošku možné.) V čekárně byla ještě nějaká další miminka, která vřískala a nebyla k utišení. Ale to moje kupodivu pořád spalo jako andílek. Bylo mi dobře a pomalu jsem si sumírovala optimistický článek na blog.
A pak ten nemilý obrat. Prcek nepřibírá a chyba je zřejmě ve způsobu krmení. Prostě nejsem schopná ani nakrmit dítě. Že prý jestli se to do příštího týdne nezlepší, tak nás paní doktorka bude muset poslat do nemocnice.
Idyla skončila, prcek se rozeřval a vřískal celou cestu domů. No, já se mu nedivím, taky jsem měla chuť vřískat. Co sakra dělám špatně??? No nic, budeme bojovat dál. Stay tuned.
