Alespoň na dvě hodinky.
Včera se P. ujal péče o malého, abych si mohla skočit do banky. Ujistila jsem ho, že budu spěchat a vyrazila.
Jsem zřejmě krkavčí matka, jelikož mi vůbec nervalo srdce, že odcházím od svého miminka. Spíš jsem měla větší obavu o P., aby se z toho nezvencnul, protože prcek měl ten den nějakou plačtivou. Ale jinak? Cítila jsem spíš úlevu. Aspoň chvíli bez dítěte.
Počasí bylo nádherné, všude plno lidí a hlavně - zahrádky! Já kvůli porodu a následné péči o prcka úplně prošvihla "otvírání zahrádek". Miluju tohle období, kdy si člověk může dát kafe nebo pivo venku, na čerstvém vzduchu, jen tak sedět, pozorovat svět kolem a nastavovat tvář sluníčku. Najednou mi to bylo hrozně líto, protože letos to asi prošvihnu, než se s prckem všechno srovná, bude konec léta. A i kdyby ne, přeci jen mě bude malý omezovat. Asi si hned tak nesednu na zahrádku s dvojkou bílého a cigárkem.
Ptala jsem se dneska muže, kdyby měl možnost vrátit se o rok zpět a znovu si promyslet, jestli už si pořídíme baby nebo ne, jaké by teď bylo jeho rozhodnutí. Stejnou otázku kladu sama sobě. Není úplně snadné na ni odpovědět, ale nakonec bych asi necouvla. Jistě, mívám několikrát denně všeho až pokrk, ale stejně nedokážu nahlas říct "Pořídit si dítě byla chyba, kdyby to šlo vrátit, tak to udělám." Holt asi mám nějaké ty mateřské instinkty a z nějakého nepochopitelného důvodu ten ukřičený, ublinkaný uzlíček miluju.
Navíc úplně připravený asi člověk nebude nikdy. A ono bude líp. Už teď je líp než v prvních dnech. Pořád chci věřit, že to za to stojí. Jen je třeba vydržet. Slunečné počasí, zahrádky, pikniky, výlety... to všechno bude i příští rok. A kousek od našeho domu se bude brzy otevírat nová vinárna/kavárna. Takže pořád je na co se těšit.
