Myslela jsem si, že tenhle blog bude pestřejší (a snad časem i bude), ale momentálně je tohle prostě naše téma číslo jedna. Stránky kojeni.net už znám skoro zpaměti a postupně jsem za těch necelých šest týdnů prošla skoro všechny tematické okruhy.
Jak už jsem tu psala dřív, nechápu, proč je to sakra tak těžké. Co jsme to za živočišný druh? Když je mateřské mléko přirozená výživa, čekala bych, že na to budou naše těla líp připravená. Nevím, jestli je v přírodě možné, aby mládě odmítalo pít nebo aby matka neměla dostatek mléka. Možná to taky znamená, že moje mládě by v přírodě nemělo šanci. Prcek s nízkou porodní váhou, který odmítá mateřské mléko? Přírodní výběr by měl jistě jasno. Ale já ho nedám!
Po poslední návštěvě u doktorky jsem usoudila, že když se podařilo vykrmit malého na ta kýžená tři kila, mohli bychom se teď zaměřit na něco jiného - na "rozkojení" mamky.
První den jsem to vzala z gruntu, nastěhovala jsem se s prckem do postele a nedělala nic jiného než po dvou hodinách přikládala a snažila se ho nakrmit. Sice vřískal, ale mezitím i sál, takže jsem měla pocit, že jsme na dobré cestě. Druhý den už bylo dokonce méně vřískání. A dneska nad ránem, úžasné, prcek vydržel hezky sát, dokud se nenajedl, pak se nechal v klidu zabalit do zavinovačky a usnul. Měla jsem pocit, že jsme to snad konečně zlomili. Nevím, proč to musí vždycky fungovat takhle - maličká naděje a pak pořádná facka.
Dneska vříská daleko víc, nechce se vůbec přisát a navíc jsem ho zvážila a zjistila, že zhubnul. Takže jsem experiment odvolala a najela zpět na výkrmný režim. Nevím, jak dlouho ještě za to kojení vydržím bojovat. Nechci to vzdát (a že jindy vzdávám věci snadno), ale taky nechci tohle všechno hnát až do extrému a kojit i za cenu toho, že budeme oba vystresovaní až na půdu. Co dělat?
(Jinak nechci nějak žadonit či se vnucovat, ale podle statistik sem i občas prý někdo zajde, tak pokud máte co dodat, nestyďte se a komentujte.)
