Včera ráno se P. vzbudil s pocitem, že musí do práce. Potom byl samozřejmě příjemně překvapen, když zjistil, že je neděle. Zřejmě jsme toho v sobotu zažili tolik, že to vydalo za dva dny.
Já jsem neprozřetelně vstávala už ve čtyři. Nakrmila jsem a pak jsem si řekla, že už nemá cenu jít zpátky do postele. Koneckonců, prcek je teď vzorný, hezky se nají a spí, tak si pak můžu schrupnout odpoledne. Ha, to jsem netušila, co přijde.
Celé odpoledne prcek proplakal a oka nezamhouřil. Kroutil se, blinkal a vůbec vypadal, že mu stravovací systém, na který jsme najeli po páteční návštěvě doktorky, moc nevyhovuje. (Ten systém je nacpěte do něj každé tři hodiny určenou dávku mlíka, ať se mu to líbí nebo ne.)
V podvečer jsme oba zničeně bloudili po bytě.
"Moc nedělní atmosféru tu dneska nemáme," podotkla jsem.
"Taky se mi zdá, že ta včerejší neděle byla lepší," odpověděl P.
