Mamánek

Během prvních tří měsíců bych nevěřila, že se něco podobného stane. Ale je to tak. Mé dítě mě miluje a nehodlá mě spustit z očí ani na chvíli. A navíc žárlí!

Zde je několik příkladů:

Jedeme z procházky, mimino v kočáře se tváří celkem spokojeně. Před domem potkám bývalou kolegyni z práce. Začnu se s ní bavit a v tu chvíli se ozve nespokojený pláč.

Jsme na kontrole u dětské doktorky. Prcek se tváří spokojeně, v čekárně si hraje, v ordinaci se na mě culí. Jakmile si začnu povídat s paní doktorkou, zkřiví obličej do uražené grimasy a začne naříkat. Kámen by se ustrnul

Na návštěvě u našich. Babička (moje) je v nemocnici, řešíme, jak to udělat, abych ji mohla navštívit. Nakonec se rozhodne, že Jára zůstane doma s mojí mámou, která ho bude houpat v kočáře na dvoře. Já pojedu do nemocnice s tátou. Do hodinky, nejpozději hodinky a půl budeme zpátky.
Mimino vydrží spát v kočáře půl hodiny. Pak zjistí, že tam nejsem a spustí bugr. Zoufalá babička (jeho) to statečně vydrží tři čtvrtě hodiny, pak nám volá, no stejně už jsme na cestě. Po téhle zkušenosti se mrňous rozhodl, že mě raději nepustí z dohledu, takže i když ho někomu svěřím jen na pět minut, abych si mohla odskočit, velice hlasitě protestuje.

Na fyzioterapii. Čekáme v tělocvičně. Přichází fyzioterapeutka a začíná na něj mluvit. Mimin začne kňourat, zavře oči a schová se ke mně. Asi doufá, že takhle ta druhá paní zmizí.

Zatím je to docela sranda a hlavně sázím na separační úzkost nebo něco takového. Ale doufám, že to dlouho nepotrvá, přece nebudeme mít doma maminčina mazlíka. To bych vážně nerada.

Kvantový vývoj

Co zajímavého se stalo během posledních dvou až tří měsíců?
- Jára se začal plazit. Jinak nic, nic, pusto, prázdno.

Co zajímavého se stalo za poslední týden?
- Jára  sedí. Jára leze po čtyřech. Jára stojí (s oporou samozřejmě). Jára se rozkecal.

Tak nevím, kdyby to záleželo na mě, tak bych radši, kdyby to chodilo postupně a ne v takových vlnách. Aby té radosti zas nebylo příliš, že jo, nic se nemá přehánět.

Au

Můj syn mě bije.

Samozřejmě neúmyslně, ale na výsledku to nic nemění. Už ani nepočítám, kolikrát jsem byla pošrábána, potahána za vlasy, pokopána. Taky pokousána, protože očividně není lepšího kousátka než lidský prst, kam se hrabou všechny hračky. Poslední dobou se začíná zvedat a lézt na věci. Například na ležící mámu. A tak mi vráží loktem pod žebra a kope mě do slabin.

Nestěžuju si, jen jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na mámu Iris. Očividně to máme všechny stejné, je to takový mateřský úděl.

To se obyčejně Dášeňka vrhne s nádhernou bojovností na mámu a zakousne se jí do nosu, do ucha nebo do ocásku; máma setřese odpůrce, popadne ho za krk; nastává takzvaný in-fighting, to jest, oba borci se kutálejí v ringu (zpravidla na trávníku) a není vidět nic než neobyčejné množství předních i zadních nohou. To se rozumí, máma předvádí exhibiční zápas, nekouše doopravdy; ale Dášeňka v zápalu boje rve, trhá a kouše maminku, co jen síly má. 

Nikdy nic nikdo nemá...

...míti za definitivní.

Jsem člověk, který rád předem ví, co ho čeká. Mám ráda jasné pokyny a ověřená řešení. Nečekané situace nesnáším, vyvádějí mě z míry. Prostě a jasně, oplývám vlastnostmi, které jsou pro mateřství opravdu ideální (ironičník).

Život s miminem je plný překvapení. A navíc to skoro vypadá, jako by si ten prcek byl vědom mého nezvládání změn a dělal mi to naschvál.

Jako s tím spaním. Několik měsíců naprosto bez problémů spal od sedmi do sedmi. Zvykla jsem si. Naplánovala jsem si podle toho ranní rutinu. A pak bum. Ze dne na den se začne budit o hodinu dřív.

Podobně dopolední spaní. Nejprve několik měsíců ani za nic. Pak se ze dne na den nechal uložit do postýlky a spokojeně usnul. Postupně se propracoval ke spaní hodinu a půl až dvě hodiny. Počítala jsem s tím, měla jsem klid na vaření a taky trochu času si oddechnout a třeba něco přečíst. A pak najednou buch. Začne se budit ani ne po půl hodině.

A tak to máte se vším. Dlouho miloval kočky. To sice stále platí, ale protože už je pohyblivý, chtěl by si s nimi hrát. A ony nechtějí a v panice před ním prchají. (A kdo by se jim divil, chtěli byste si hrát s někým, kdo vás čapne za chlupy a párkrát přetáhne rukou nebo hračkou?) Takže se kočky z milé zábavy, na kterou se stačilo kouknout a objevil se úsměv, změnily ve zdroj frustrace a rozčilování.

Jeden den má oblíbenou hračku, druhý den ji nechce ani vidět. Jeden den má oblíbenou písničku, druhý den u něj ta samá vyvolá pláč. Člověk musí být pořád ve střehu a neustále počítat se změnami. Nebo raději jinak - nepočítat vůbec s ničím a užívat si to, co je. Aspoň se naučím té slavné flexibilitě, to se prý na trhu práce cení. Ještě, že toho svého prcka mám.

Králem komiků snadno a rychle

Chtěli jste vždycky být bavičem, ale nikdo se vašim vtipům nesmál? Rada je jednoduchá, zaměřte se na mimina.

Náš prcek, když má dobrou náladu (což má poslední dobou skoro pořád, ťuk, ťuk), dostává záchvaty smíchu ze všeho možného. Z pískací hračky. Z toho, když na něj člověk odněkud vykukuje a zase se schovává. Z opakování slabik jako "tuč, tuč" (tak dělá tučňák, kdybyste to nevěděli) nebo "čau, čau." Včera na procházce jsem mu řekla "hej, hej" a řehtal se tomu na celé kolo.

Je to úžasná vlastnost, tenhle smích kvůli nesmyslům, jen tak z radosti ze života. A navíc je to neskutečně nakažlivé. Já jen doufám, že mu to vydrží co nejdýl. (I když ten smysl pro humor se asi časem vytříbí a dostane na trochu vyšší úroveň.)

Health month - týden sedmý a osmý

Tak koukám, že jsem minulý týden ani nenapsala shrnutí. Celkem dobře to vypovídá o tom, jak úspěšný ten týden byl. Totiž nebyl. Moc se mi nedařilo. Neříkám, že to byla katastrofa každý den, ale k ideálu měly ty dny pěkně daleko. Tenhle týden se situace postupně zlepšovala, ale pořád mám ještě co dělat (až na dnešek, dnešek byl super).

Pomalu nám končí únor a je čas nastavit si pravidla do nového měsíce. Tady jsou (nic moc nového, opakuju v podstatě pravidla z února):

- Do meaningful work at least 3 days a week - změna oproti minulému měsíci je, že blogování budu počítat maximálně  dvakrát. Nechci na blog kašlat, ale chci dělat i něco jiného. Jo a tyhle shrnující Health month články se taky počítat nebudou. (Ale psát je budu, ať mám nad sebou nějaký bič.)

- No snacking - stále mám během dne nutkání šmejdit ve skříňkách a hledat něco na zub. Většinou odolám, ale určitě je ještě prostor ke zlepšování mého sebeovládání.

- Go for a walk with the baby at least 6 days a week - zůstává, snažím se chodit s miminem co nejvíc ven. Teď už se snad zleší počasí a půjde to lépe, únor opravdu takovému předsevzetí nebyl nakloněn.

- Follow on my daily schedule at least 6 times a week - o denním rozvrhu jsem psala tady. Na základě prvního, "testovacího" měsíce jsem udělala pár změn a od března se budu snažit rozvrh dodržovat. (Jeden den mimo mát pro případ neobvyklých událostí jako cesta k doktorovi apod.) Zjistila jsem, že to má na mě opravdu dobrý vliv. Jakmile jsem ho neměla před očima, sklouzla jsem zpátky ke špatným návykům, což většinou znamená flákat se a pak nic nezvládat. Někdo holt potřebuje berličku. Časem ji snad odložím.

Tak to by byla příprava na březen, jako vždy prosím o držení palců.

Jo a ještě taková poznámka, možná jste si všimli, možná ne, trochu jsem předělala rozložení šablony, takže štítky jsou teď hned pod nadpisem. Tak poznáte, o čem článek je a jestli ho chcete číst. Nechci vás nudit, chápu, že tyhle Health month věci asi moc lidí neberou. Tak já zase co nejdřív napíšu něco zajímavého.

Outdoorové dítě

Rozhodli jsme se, že z Járy bude outdoorové dítě, ať chce nebo ne.

Ne že bychom my sami byli outdooroví nadšenci. Právě naopak. Někam ven si občas vyrazíme, občas sedneme na kolo, občas (tak jednou za dva roky) na běžky. Ale daleko častěji, to musím sebekriticky přiznat, sedíme doma na zadku a koukáme na filmy nebo tak něco.

To ovšem musí přestat, je nejvyšší čas, tak proč nevyužít novou životní situaci (dítě) ke změně špatných návyků?

Tak jsme se minulý víkend vydali k dědovi, do města, kde na rozdíl od Brna byly závěje sněhu, a pro mimino jsme zakoupili boby. Ať si chlapec zvyká. Navlíkli jsme na něj spoustu vrstev oblečení, šoupli ho do fusaku a hurá na procházku. Akorát škoda, že všechny chodníky byly posolené, takže chvílemi Jára v bobech jel a chvílemi ho musel P. přenášet. Nevadí. Miminovi se to očividně líbilo, spokojeně usnul a celou cestu ani nepípnul.

Po týdnu bylo načase pokročit. A tak jsme se včera vydali na výlet. Vždyť už je skoro jaro, tak jaképak copak. Jára do šátku a vzhůru do Soběšic. Šli jsme lesem, kde bylo místy bahna po kotníky, místy ještě led. V jednu chvíli jsme dolů spíš klouzali než šli, prcek fňukal a mně bylo jasné, že to nebyl nejlepší nápad. Ale nakonec jsme přežili, mimino spokojeně usnulo a po zbytek cesty ani nedutalo.

Tak snad se nám ta výchova k pohybu venku (jak prckova, tak naše) daří. Jen neusnout na vavřínech.

Překvapení nečekám

O tom, proč už nečekám, že mě manžel něčím překvapí. A jak jsem díky tomu o kousek spokojenější. (Věřím, že tohle si P. rád přečte.)

Alizia se ve svém valentýnském článku zmiňuje, jak vždycky čeká, že ji manžel překvapí nějakou romantikou, a je pak zklamaná. V komentářích jsem hrála hrdinku, ale ve skutečnosti tohle uvažování samozřejmě dobře znám. Ne sice na Valentýna, protože ten jde vážně mimo mě, ale jsou i jiné příležitosti.

Užírala jsem se věčně. Třeba by mě mohl překvapit a udělat mi snídani do postele. Třeba by mě mohl požádat o ruku při nějaké romantické příležitosti, o Vánocích nebo na naše výročí. Sice říkal, že přijede až v neděli, ale třeba by mě mohl překvapit a přijet o den dřív s tím, že se mu stýskalo. Nic z toho se samozřejmě nikdy nestalo.

S takovým uvažováním se člověku v životě střídají dva prvky - prvek očekávání a prvek zklamání. (Jak známo, jedná se o tak zvanou frustrační kompozici.) A v určitou chvíli je potřeba položit si důležitou otázku. Stojí to za to?

Stačí si to jen podrobněji rozebrat. Proč vlastně v tyhle věci doufám, o co mi přesně jde? Chci snídani do postele, chci, aby muž přijel dřív domů, chci, abychom na Valentýna šli do kina? V tom případě mu to prostě řekněte. Nečekejte, že vám chlapi budou číst myšlenky. Konec konců, vy mu taky do hlavy nevidíte.

Druhá možnost je, že mi vlastně ani tak nejde o tu snídani do postele, ale že to chápu jako určitý symbol. Když ho napadne, že by mi mohl udělat radost tímto způsobem, znamená to, že mu na mně záleží. To je ovšem naprostá pitomost. Opravdu si myslíte, že jediný způsob, jak vám může chlap dát najevo, že o vás stojí, je romantické překvapení? Nedává vám to náhodou najevo nějak jinak? Zkuste si toho všimnout. Jestli ano, tak neřešte snídani do postele (valentýnskou večeři, že vám už několik let nedal kytku...). Jestli ne, tak je to problém, který byste měli řešit.

A ještě jeden důvod, proč doporučuju vykašlat se na tuhle touhu po romantickém překvapení. Co když se k tomu jednou opravdu odhodlá a vy, místo abyste byly překvapené, budete mít jen pocit: "No konečně, to to trvalo." Není to škoda? Vždyť mu vlastně to překvapení úplně kazíte.

Nechci se tvářit jako odbornice na vztahy, nemyslím si, že všemu rozumím*, jen tu prostě předkládám způsob, jakým jsem se sama dopracovala k většímu duševnímu klidu. Třeba to někomu pomůže.

*ve skutečnosti si myslím, že všemu rozumím, ale neříkám to nahlas, abych si nepokazila image skromné holky (a sakra).

Malý sobec

Jedna z věci, se kterými se ani po devíti měsících nemůžu srovnat, je fakt, že mimino je naprosto egoistický tvor. Nechápe, že něco může být důležitější než jeho požadavky. Nechápe význam slov jako "Za chviličku" nebo "Hned to bude". Když něco chce, chce to hned.

Jsem schopná to skousnout ve chvíli, kdy jde můj zájem proti jeho. Kdy já si chci číst a on chce, abych se mu věnovala. To pak klidně (ano, přiznávám, někdy méně klidně) svoje věci odložím a jdu za ním.

Jsou ale situace, kdy se ta důležitější věc týká jeho a on to přesto nepojme. Vařím mu oběd. Nebo chytám vanu. Nebo mu jdu pro hračku do vedlejšího pokoje. Ale on zrovna chce, abych ho pochovala. A co s tím? Když za ním nepůjdu, bude ječet. Když za ním ale půjdu, zpozdí se tím oběd, bude mít hlad a bude ječet. Výborná situace.

Jsem si vědoma toho, že mimino takhle nepřemýšlí, že to zatím nedokáže pochopit, že neumí v takových souvislostech uvažovat. Ještě dlouho se nestane, aby na "Za minutku tam budu" reagoval "Dobře, tak já počkám." Všechno tohle VÍM. Ale dělá mi problém se s tím SROVNAT, nějak to AKCEPTOVAT. A tak se zbytečně rozčiluju ve chvílích, kdy je to zbytečné a nic tím nevyřeším (a naopak to kolikrát ještě zhorším). Ach jo. Asi bych měla meditovat nebo tak něco.

Dopis č.2

Milý Jájo,

před pár dny ti bylo devět měsíců. Už? Teprve? Záleží na úhlu pohledu. Každopádně jsi překonal důležitou hranici - teď už jsi "venku" delší dobu, nežs byl "uvnitř". Pevně věřím, že sis už zvykl a jsi se světem venku spokojen.

Jedna firma s dětským oblečením označuje velikost 3 - 9 měsíců jako charmer a tu následující jménem explorer. Připadá mi to velice trefné. Je z tebe teď malý průzkumník, který všude vleze (i tam, kam nemá), všechno najde a prozkoumá ze všech stran a všemi smysly. (Pravda, všemi asi ne, myslím, že věci neočicháváš.) Umíš se už hezky plazit, ale lezení po čtyřech ti zatím moc nejde. Místo toho se stavíš na hlavu a asi bys chtěl chodit. Sama jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

Občas mi dáváš pořádně zabrat, nechceš se vozit v kočáře, nesnášíš, když ti nasazuju rukavice a úplně nenávidíš cvičení, které nám doporučila paní fyzioterapeutka. No, já se ti ani nedivím. Na druhou stranu miluješ kočky, umíš se nesmírně krásně usmívat a taky se legračně řehtáš, když si s tebou hraju na jukanou nebo tě lechtám na břiše.

Přežili jsme mrazy a i když je teprve půlka února, já už se nemůžu dočkat, až přijde jaro. Plánuju, jak budeme chodit na delší procházky, piknikovat v parku, jezdit na výlety nebo k babičkám, protože ty mají na rozdíl od nás zahradu. To ti sem píšu, aby sis to jednou mohl zpětně zkontrolovat, jak tyhle plány vyšly a jestli jsem je dodržela.

Hlavně už se, prosím tě, nauč sedět, protože pomalu vyrůstáš z miminovské autosedačky a já už bych tě ráda krmila v normální židličce. Konec konců, myslím, že se ti to taky bude líbit.

Tobě i sobě přeju mnoho sil do dalších měsíců. Tuším, že je budeme potřebovat. (Například se ti snad konečně vyklubou ty zuby, co se o to snaží už asi čtyři měsíce a pořád ne a ne.) Ale my to určitě všechno zvládnem.

S láskou,

máma.